INTEGRITY z Clevelandu. Stylotvůrci, kteří jako jedni z prvních začali do hardcore pašovat metalový zvuk a vyhloubili tak základy, na kterých se následně stavěl metalcore, jenž mnozí z nás milovali, pak chvilku nenáviděli a teď a tady ho zase mohou začít milovat. Navíc na Strahovském kopci. Jak líp strávit nedělní večer? Nic mě nenapadá.

Večer rozjíždí finská omladina zvaná RAVAGE RITUAL. Čtyřlístek vokál, kytara, basa a bicí, který kombinuje bordel styly, jako je crust, black metal či brutální hardcore s metalovým riffováním. Z desky to zní víc než dobře. Skvěle se na ní kombinují riffové vánice a atmo pasáže, které neznějí jalově. Na koncert se těším. Nastupuje banda, která má i v tom horku mikiny s kapucí a zpěvák ještě vestu. Jestli to má být pokus o nejzapařenější outfit, tak se povedlo. Energie, kterou mají na desce, se ale přenést nějak nedaří. Jakoby se pomalu pohybující řvoun s nepřítomným výrazem a odulýma pytlema pod očima pokoušel kapelu brzdit. Figura se šklebí do publika, neustále si pod vousy něco mumlá a jeho oči jakoby se snažily zaostřit. Nedokážu rozpoznat, jestli přebral, nebo to je úmysl a součást setu, ale nějak to kazí dojem z celku. Jak by byl špuntem v natlakované flašce. Škoda. Jejich poslední desku „Higher Power“ vřele doporučuji, z koncertu odcházím pln smíšených dojmů.

Jdu se vydejchat. Cestou zpátky se zakecávám o posledních Vetřelcích a pak mám co dělat se prodrat tak, abych něco viděl/slyšel/cítil. Sedmička je napěchovaná k prasknutí. To někdy zajistí skvělý koncert, někdy značný opruz. Stačí prvních pár vteřin koncertu, abych věděl, že tentokrát půjde o to první. Pit je plný pokérovaných hovad, pro které by byl Ježíš jejich mladší brácha. Začíná se „Vocal Testem“ a pokračuje se z dvacet let starého alba „Humanity Is the Devil“ se skladbami „Hollow“ a „Psychological Warfare“.

Dwid Hellion toho po prvních třech písničkách moc dělat nemusí. První řady mu zobou z ruky. Dochází i na nový materiál, jako je „I Am The Spell“, který si těžkotonážním začátkem a následnými riffovými sekanicemi s vyšitými sóly v ničem nezadá se starším materiálem. Když začíná úvodní riff z „Judgement Day“, stává se z klubu bazén, ve kterém všichni plavou ve vlastním potu. Už dlouho jsem nezažil podobnou atmosféru. Při „Systems Overload“ mikrofon koluje, tohle si chtějí zařvat všichni. Bod vrcholu. Vedle mě stojí kluk, co v roce 1988 zdaleka ještě nemohl být ani na světě a půlka osazenstva by mu mohla dělat fotra. Do pitu se mu nechce, protože mu před obličejem létají ruce dvoumetrového obra Vejšky… a to je vždycky dost o tlamu. Ke konci lapám po dechu a deru se ven. Tohle bylo skvělý.