Konec truchlení! Odhoďte poslzené šnuptychly a funebrální roušky, odhoďte tu čerň, jenž obvykle se nosí, a počněte slavit, neboť tak, jak bylo řečeno, se i stalo – intergalaktický hvězdolet STRATOVARIUS znovu kotví na orbitě planety Země a posílá nám, smrtelníkům, relaci plnou toho nejlepšího speed metalu. Timmo Tolkki a jeho báječná parta se k nám obrací z hvězdné kazatelny s dalším naléhavým poselstvím, kterému se co do monumentality a propracovanosti žádné jiné nevyrovná. Jak by také mohlo – vždyť mistr stratomozek byl pár posledních let takřka bez hudebního vyžití (nepočítáme-li poněkud bezpohlavní sólovku a několikeré hostování)!

Na adresu Timovy plodnosti byly sepsány hotové traktáty, které se v jednom shodovaly. Mistr kapelník umí napsat bezkonkurenční skladbu, ale kvalita až příliš často ustupuje kvantitě. Nuže – těch pěkných pár týdnů tvůrčí volnosti mu šlo zjevně k duhu. On i celá kapela naplnili „Elements Part 1“ opravdu stoprocentně propracovaným a „vatafree“ materiálem, který se krásně poslouchá a jednoduše hodnotí.

O vývoji STRATOVARIUS nebylo v mezidobí od „Infinity“ až k Elementům sebemenších pochyb – ještě větší krajíc orchestrality, ještě monumentálnější aranže. Splněno do puntíku, bez zaváhání. Živý orchestr a živé chóry propůjčují desce gigantický nádech, přičemž nedochází k tradiční přeplácanosti a nestravitelnosti. V akci slyšíme především smyčce, pouze okrajově (o to však výrazněji) se blýsknou dechy, flétny, v opusu Fantasia zase melancholicky zanotuje akordeon. Po většinu času se klasické aranže jakoby plíží pod tradiční rockovou složkou, ale je skutečnou lahůdkou pozorovat, jak celému materiálu dodávají šmrnc a atmosféru. Vrcholem spojování metalu a orchestrality je jednoznačně přenádherný kus Papillon, který věren svému názvu kombinuje éterickou krásu baladických pasáží „klasikou“ pouze letmo podbarvených s ostrými výlevy smyčcovo-sborových partů. Mohutné sborové inkantace vroubí pohansky drsný hymnus Heart Of Vagabond (s netypicky podladěným kytarovým leadem, který evokuje soundtracky k velkofilmům z dob Říše římské) a titulní oratorium Elements. Jedná se o orffovsky strohé a působivé výkřiky; nečekejte žádné mohutné popěvky. STRATOVARIUS stále drží těžiště na osvědčeném hrdle Tima Kotipelta, který stínuje téměř veškeré chóry svým jistým projevem. Výsledkem jsou výrazné a neuvěřitelně silné okamžiky, kdy famózní speedové party doslova rozrazí mnohohlasá erupce… Je obdivuhodné, s jakou samozřejmostí jsou vyváženy silné metalové nápady (kostra) a klasické doplňky (tkáň). Nenajdete skladbu, kde by jedno pošlapávalo a limitovalo to druhé. Nenajdete skladbu, kde by pro všechny instrumenty zanikla precizní výstavba a nápaditost. Jen škoda, že se Tolkki a spol. neodhodlali ještě více zaexperimentovat s interakcí mezi kytarami / klávesami a orchestrem– tady vidím největší (a jedinou) rezervu finsko-švédsko-německého seskupení.

A že bych snad pro všechna šmidlátka a foukátka zapomněl na TY STRATOVARIUS – bezkonkurenční vládce světového speed metalu? Ale jistěže ne! Důrazně se připomněli již singlovkou Eagleheart, která sice až příliš silně evokuje Hunting High And Low z fošny předchozí, avšak svým rockovým drivem a hitovým melodickým motivem jí nezůstává dlužna ani halíř. Dočkají se i příznivci ostrých stratojízd – nesmí chybět naprosto zběsilá prstolomná exhibice dua Jens „Deset rukou“ Johansson a Timo „Prstyvšude“ Tolkki v podobě instrumentálky Stratofortress. Kdy jste naposled slyšeli tak zběsilý příval akordů? Pro milovníky speedu pěkně od podlahy je tu výplach Find Your Own Voice, otevřený tradiční duchovní souhrou varhan a chóru. Nutno přiznat, že u téhle písně postrádám tmelící prvek v podobě nosné melodie, ale jen si polechněte ty himalájské výšiny páně Kotipelta a basovou rachotu blonďatého démona Kainulainena! Do třetice pak jedna z nejlepších rychlovek v diskografii tohoto tělesa – Learning To Fly… Všechno, co chcete slyšet – úžasná melodie, ďábelské tempo, strhující instrumentální výkony, refrén bourající haly i stadiony. Lidičky, já se těším!!!

Je chválihodné, že mnohdy expanzivní Tolkki přenechal spoustu prostoru Johanssonovým mašinkám a především Kainulainenově base, která v některých duelech dokonce válcuje i sólovku. A naprosto oprávněně, na Jariho by se nemělo zapomínat! Příznivci kopákového magnáta Jörga Michaela již zřejmě napínavě čekají, kdy začne óda na jeho um… Ale moclipak má cenu opakovat již mnohokrát vyřčené? Po světě nedupe a netluče mnoho lepších.

Nač vlastně říkat víc? Fanoušci STRATOVARIUS už do foroty masakrují prasátka a počítají dny, které je dělí od kýženého dne D, kdy album „Elements Part 1“ spatří světlo světa. Jen se těšte, dámy a pánové, protože tenhle kotouč za to stojí měrou vrchovatou. Zbývá mi tedy jediná palčivá otázka k zodpovězení – jsou Elementy tím nej- albem této kapely? Odpověď nechávám generacím příštím, pro mne TADY a TEĎ rozhodně ANO! Čím byli speed metalu v 80. letech HELLOWEEN, tím jsou mu nyní STRATOVARIUS. Mrmláte? Běžte se vycpat! Mezinárodní pětice nenávratně opouští stratosféru a definitivně mizí v hvězdných dálavách…