Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Na hraně osudu“ není, pravda, úplně nejčerstvější nahrávkou, ale za to nahrávkou poměrně povedenou, pročež předpokládám, že není od věci si jí připomenout. Zejména proto, že vyskytne-li se podobné dílko v tuzemských končinách, poslední dobou plných metalového marastu a neumětelství, je to rozhodně důležitý okamžik, kvůli němuž stojí za to na dotyčné ukázat prstem. A to samozřejmě už vůbec nemluvím o tom, jak složité může kolikrát být v záplavě všech těch „kapel“ na podobně talentovaný band vůbec narazit…
ANACREON vznikli v roce 2012 v Praze a „Na hraně osudu“ je jejich druhé album. To první v roce 2013 pojmenovali „Daná doba“, přičemž když se porozhlédnete po vezdejší internetové krajině, narazíte i na jeho pozitivní recenze. Poté kapela prošla personálním zemětřesením, které vykrystalizovalo až do dnešní sestavy, v níž byla pořízena studiová nahrávka, jež se stala předmětem mého zájmu. A na té se již naplno odhalují přednosti, kterými tahle smečka, holdující melodickému heavy metalu s ženským vokálem, nikoliv ne nepodobnému starším NIGHTWISH, vládne.
Za skromnou stopáží se schovává sbírka devíti skladeb (úvodní mluvené a zajímavě vygradované intro na motivy slovíčka „osud“ nepočítám), nadýchaných, jak se na takový poctivý a výpravný metal sluší a patří, barevných a provzdušněných hitovými ambicemi, jež zde snad ani nemohou být utajovány, i kdyby to sama kapela chtěla. Nepřeslechnutelný je i projev zpěvačky Veroniky Zelníčkové, která se svým plným a jistým vokálem přináší mnohé jiskřivé napětí, a to i tam, kde by se to třeba samotné hudbě úplně nedařilo – i když takových momentů je na albu pomálu („Ve stínu noci“, „Hra o čas“). Neznám do detailu projev její předchůdkyně, ale jisté je, že s angažováním Veroniky ANACREON trefili přímo do černého.
A tak jsme na „Na hraně osudu“ svědky přehlídky bezvadné melodické metalové práce s těmi (nej)vyššími cíly. „Urči svůj směr“ ohromí pěknými klávesovými rejstříky, poctivým refrénem a navazujícími sóly, jež dokazují, že kapele je vlastní co nejkošatější výraz. Podobně je na tom i následující faustovská „Na doraz!“, jež navíc vrcholí v úžasném refrénu a pasuje tím skladbu na nejdůležitější okamžik na albu. Sebejisté metalové standardy poté předvedou „Proklínám“ a „Síla žít“, na něž naváže mezi nimi ležící „Hudba zní tu dál“, znovu předvádějící mrazivé klávesy alá Tuomas Holopainen a poutavý průběh hudebního děje ústící do dalšího výrazného refrénu. NIGHTWISH jsou skutečně hlavním hnacím motorem tvorby ANACREON, ovšem naštěstí to kapela nijak nepopírá a je schopná napsat skladby, které nejsou jen bohapustým klonem Finů, ale mají vlastní tvář a (stylově) i osud. Jako magickou titulní věc „Na hraně osudu“, kterou byste při testovacím hudebním poslechu bez uvádění jmen interpretů umístili nejspíš někam na „Oceanborn“, nebo bonusovou „Není kam stárnout“, jež rovněž disponuje výrazně zapamatovatelným charizmatem.
Každý, kdo si poslední dobou v Čechách, na Moravě a na Slovensku založí metalovou kapelu, balancuje prakticky vždycky na hraně osudu. ANACREON si to dokonce vetkli do názvu své druhé velké desky, onoho prubířského kamene, který má definitivně prokázat kvality či nekvality daného umělce. Už to samo o sobě svědčí o jisté jejich skromnosti a sebevědomí zároveň. Nejzásadnější ovšem je, že oni tuhle situaci na rozdíl od jiných mnohých s přehledem vybalancovali a můžou s optimismem hledět vstříc zítřkům. Snad budou stejně tak lákavé, jako je i tohle jejich sympatické a výrazné metalové album.
1. Intro
2. Urči svůj směr
3. Na doraz!
4. Proklínám
5. Ve stínu noci
6. Hudba zní tu dál
7. Síla žít
8. Na hraně osudu
9. Hra o čas
10. Není kam stárnout (bonus)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.