THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SMA pokrytie kvalít slovenskej metalovej scény vzali fakt zoširoka a tak sa 13. júna dočkala vydania debutového albumu prešovská skupina ALTER EGO. Existuje od roku 2008, kedy ukončila činnosť rockerská parta menom FLARE a traja jej členovia sa stretli v novom hudobnom projekte. História je taká typická klasika, koncerty, súťaže, tvorba programu, podomácky nahrávané demonahrávky, zmeny v zostave a hlavne chuť nahrať konečne debutový album. Niekoľkokrát z neho zišlo, ale nakoniec sa stal skutočnosťou a poteší v prvom rade fanúšikov klasického hard rocku.
Stanislav Simkulet (vokály, klávesy), Martin Gábor (gitary), Miroslav Maľcovský (basgitara) a Martin Dudáš (bicie) zložili a nahrali jedenásť skladieb a ich skoro hodinový debut je bravúrnou jazdou proti smeru toku času, až do doby, ktorú v origináli členovia ALTER EGO asi ani nezažili, aspoň nie tak, aby si ju po hudobnej stránke mohli pamätať. Napriek tomu sa do nej muzikantsky vrátili v naozaj pôsobivom štýle, jedenástim vyvolaniam nálady sedemdesiatych a osemdesiatych rokov nechýba k presvedčivosti vôbec nič a bonusom je tu hutný, čistý a plný zvuk. Odpálené hardrockové jazdy i pomalšie skladby v sebe nesú odkaz „sedemdesiatok“ s DEEP PURPLE, BLACK SABBATH a ranými MOTÖRHEAD. „Retro“ klávesové party obzvlášť zvýrazňujú túto patinu. Inde zase majú ALTER EGO bližšie k darebákom z losangeleských klubov okolo roku 1985 a treba povedať, že napriek pôvodu na opačnom konci sveta im určite netrčí slama z topánok, hard rock majú v krvi a popri skutočnom drajve si uznanie zaslúžia aj hráčske kvality všetkých zúčastnených. Na debut si počkali, ale o to vydarenejší je.
7,5 / 10
Back To Rock & Roll (2017)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.