LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako včera se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se nejvíce zaryly do paměti! Dnes tu máme kapely NERVOSA, FALUJAH, HAVOK, SWANS, HATEBREED, OPETH .... a WAR FOR WAR.
NERVOSA – Za pořádný kus thrash metalového ženství. Za výrazy v obličejích, u kterých jsem si mnohokrát vzpomenul na tradiční japonské divadlo (hlavně hry o démonech). Na to, že nadprůměrný přednes dělá s průměrného thrash metalu nezapomenutelný zážitek. Za písničku a dvou nejdůležitějších věcech na světě – thrash metalu a moshpitu.
FALLUJAH – Za nekompromisnost, náladičky a silné emoce v jednom balení. Za jistotu, že ani v mladé generaci kvalitní death metal nezemře.
HAVOK – Za vysmátý set plný pozitivní energie. Za parádně zahraný technický a přitom jednoduše stravitelný koncert. Za basáka, co slapuje v thrash metalu. Za jeho svítící nástroj s parádním zvukem.
SWANS – Za to, že jsem viděl paroháče Michaela Giry. Za transcendentální zážitek. Za to, že se všichni black metalisti mohli přesvědčit, že tohle je jediné a ryzí peklo, oproti kterému jsou všechny jejich kapely jen směšná divadýlka pro děti. Za největší akustický tlak na festivalu, při kterém zvukaři museli mikrofony přitlouct k zemi gafou, aby je to neodfouklo. Za direktivnost, která z Giry vyzařuje. Za to, že se při jejich setu nad Brutal Assaultem stáhla temná mračna.
HATEBREED – Za to, že lidi udělali nejdivočejší kulisu. Za to, že to skákalo i za zvukařem. Za nejvýživnější energii dne. Za to, že plavci padali do fotokoridoru jako na pásovém dopravníku.
OPETH – Za metalovou krásu. Za to, že Mikael má stále výraz štěněte, kterému se ztratil páníček. Za civilnost a fórky, kterých nebylo zbytečně moc. Za metalového Jarka Nohavicu. Za to, že se vyplatilo přežít těch pár kapek.
WAR FOR WAR – Za zřejmě nejhorší kapelu, co jsem kdy na Brutal Assaultu viděl. Ever. Za to, že z žánrů, které mám rád, si vzali to nejdementnější a splácali z toho skladby. Za nejdelší jehly na scéně. Za to, že jsem si celou dobu nedokázal představit, co se muselo stát, aby WAR FOR WAR Tomáš napsal do soupisky festivalu. Na toto téma jsem už slyšel v kuloárech festivalu mnoho teorií. Jednou z nejvíce diskutovaných je ta, že kapela má na Tomáše diskreditující materiál pornografického charakteru a hlavního dramaturga festivalu vydírala!
Jídlo dne: variace omáček Sri-lanckého vege-stánku a hlavně pak jejich kořeněná cibule jako bonus.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.