Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pôvodne kansaskí tech/BDM štýlotvorcovia po siedmykrát, to už je impozantné. Ešte dnes si celkom dobre pamätám, ako na mňa zapôsobil ich debut z roku 2000. Bol to absolútny unikát, nikto iný na scéne takto nehral. Vysoko technický a zároveň veľmi útočný BDM v prevažne mimoriadne frenetických tempách a s neľudskou kadenciou gitarových tónov, vďaka ktorým nejedna linka vyznievala ako hraná pospiatky. K tomu guľometný vokál, často vo viacerých polohách, skrátka tornádo a trademark. Našlo sa celkom dosť skupín, ktoré sa odvážili – nie neúspešne – inšpirovať týmto prístupom k hraniu, ORIGIN sú však stále neopakovateľní.
Aj na najnovšom albume s deviatimi vlastnými skladbami a jedným coverom. Je rok 2017 a tak ORIGIN pochopiteľne už nemajú ako šokovať. Jedine tým, že svoju vysokú úroveň a kreativitu si neochvejne držia. Trio Paul Ryan – gitara, vokály, John Longstreth – bicie a Mike Flores – basgitara, vokály, nejaví známky únavy či opotrebovania, to, čo sa od nich požaduje, skomponujú páni hudobníci bez pomáhania si vypchávkovými kusmi. Jason Keyser ako najnovší vokalista je na druhom albume už pevne usadeným harcovníkom, pre ORIGIN typický a veľmi náročný štýl vokálov si osvojil veľmi dobre. Dá sa možno povedať, že s 20. výročím vzniku na krku sú ORIGIN už vlastne „stará škola“, v porovnaní s niektorými podľa viacerých až do absurdností zabiehajúcimi nasledovníkmi – aby som nechodil ďaleko, napríklad kanadskými ARCHSPIRE – hrajú vlastne klasicky, ale zdanie klame, je to stále tá istá divočina. Aj s nejakými inováciami – desaťminútovú skladbu s kvantom melodických atmo pasáží („Unequivocal“) som predsa len nečakal, je však naozaj silná. Záverečný cover „Revolución“ (BRUJERIA) tiež prekvapil, ale je to jazda. Vlastne ako celý album.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.