Celou noc nás skrápí déšť. Koncert TEETHGRINDER se poté odehrává za atmosféry, jakou jen tak nezapomenu. Ačkoliv bude za chvíli poledne, je pološero, pódium ozařují rudé lampy a před ním se krčí pestrobarevná změť oddaných pláštěnek. Kapela sama hraje jako o život. Okolí plné zmaru, bahna, lezavé nepřívětivosti a deprese. Do toho hřmí divoká směsice grindcoru, death metalu, crustu a powerviolence. Tato německá naděje mě koncertně už několikrát potěšila v klubu a jednou na Obscene Extreme, díky této kulise však koncert nemá chybu. Evropská naděje extrémní scény opět dokázala, že roste a její koncerty jsou čím dál tím lepší.

 

Legenda thrashových devadesátek, SACRED REICH. Pro někoho malá, pro někoho velká. A pro někoho dalšího OPRAVDU VELKÁ. Zpráva, že se objeví na letošním BA, mě naplnila nevýslovným očekáváním. Co mě naopak nenaplnilo vůbec, byl pohled nad „Jägermeister Stage“ v okamžiku, kdy se arizonští chasníci chystali hrábnout do strun. Takovou předzvěst apokalypsy jsem snad ještě na opravdovém nebi neviděl. A zatímco leckdo by asi podobnou kulisu bral, její reálná podoba si nečinila servítky. Mokré bylo rázem všechno a všichni a kdo se nestihl schovat, musel nejspíš do převlékárny. V porovnání s cca 10 km vzdálenými Bohuslavicemi, jimiž prošlo epicentrum téhle pohromy, jsme na tom však byli rozhodně lépe.

Set Phila Rinda a spol. se proto po technické pauze k mé nesmírné lítosti zkrátil na sice šťavnatých a perfektně zahraných, nicméně stále pořád pouhých osm kousků. Ale – co si budeme vykládat – také nemuselo zaznít nic. Za to patří neskonalý dík pořadatelům, kteří bez mrknutí brvou posunuli celý program o půl hodiny a zachovali nám ze SACRED REICH to nejlepší. A když zazněl geniální riff „The American Way“, cítil jsem jisté zadostiučinění. Příště ovšem prosím už bez těch vodních katastrof.

Poté se přesouvám do stanu, abych zhlédl další legendu, tentokráte z řádu deathmetalového, jemuž kdysi spolu se slovutnými DEATH pomáhala učinit první krůčky. Ano, kalifornští POSSESSED obrážejí světová pódia, aby zde nechali staromilce zavzpomínat na dobu jejich největší slávy, zahrnující dvě alba a jedno EP mezi roky 1985 a 1987. Ve stanu je ovšem zle, neboť kvůli dešti pořadatelé spustili boční plachty, dovnitř se tudíž jen tak nedostanete, neboť je tam narváno, a zvenčí není do útrob logicky vidět. S jedním zoufalým fanouškem, na něhož také nezbylo místo, proto odhrnujeme jednu z plachet, která ovšem nejde nijak uchytit a střídáme se v jejím držení, abychom alespoň něco málo viděli a slyšeli, stejně jako pár lidiček kolem, využívajících naši aktivitu. A i když ve velmi nemilých podmínkách, stálo to za to. POSSESSED jeli jako nezastavitelná cirkulárka, sympaťák a jediný originální člen Jeff Beccera (který je od roku 1990 na vozíčku coby následek postřelení při loupežném přepadení) krákoral jako zamlada a vůbec mělo celé to vystoupení velice zvláštní náboj, samozřejmě možná i proto, že jsem kdysi dávno doma sjížděl do zblbnutí debut „Seven Churches“. Z něj toho nicméně moc nezaznělo („The Exorcist“ a „Death Metal“, nepletu-li se), ovšem na dojmu z celého vystoupení to pramálo změnilo. Parádní vzpomínka, a myslím, že pokud dostali „velké“ pódium DEMOLITION HAMMER, měli na něm POSSESSED skončit rovněž. (Louis)

Pensylvánští AUGUST BURNS RED předvedli na festivalu vlastně to samé jako v roce 2014. Tedy skvěle odehraný koncert, velké množství kytarového pózování na předem připravených vyvýšených bednách, skvělé bubenické sólo a to, že se progresivní metalcore dá hrát živelně a s prstem v nose i v žabkách a za deště. Novým prvkem možná bylo snad jen to, že se kluci naučili pózovat stojíc na dvou bednách současně. Pominu-li tuto trochu přehnanou show, tak po hudební stránce musím smeknout.

Na zadní scénu se vyplatilo dorazit na nejúchylnější crossover festivalu. IGORRR působili v soupisce festivalu jako zjevení. Operní zpěv, vřeštící vlasatá kreatura v potrhaných šatech s pomalovaným obličejem a za nimi živé bicí a nasamplované kytary. Žánrově neustálé kotrmelce od breakcoreu přes industrial, taneční vsuvky, lámané beaty, v jednu chvíli snad i šanson a to včetně sólových výstupů. Připadal jsem si jak na koncertě v nějakém sci-fi střihu Johnny Mnemonic.

Během TRIVIUM dávám jednoznačně přednost WREKMEISTER HARMONIES. Tahle kapela zní, jakoby se SWANS zbavili svého principála. Tedy méně sadismu, fírefství a touhy zválcovat posluchače jako plech. WREKMEISTER HARMONIES zahráli bez nadsázky nejepičtější koncert z těch, co jsem na Brutal Assaultu viděl. Principál JR Robinson je nepřehlédnutelná a charismatická figura. To mají s Girou společné, ale je ze zcela jiného těsta. Dlouhán s kytarou, začínajícími šedinami prokvetlou dlouhou řepou a bujarým fousem recituje poezii do hudby, která je rozkročena někde mezi SWANS, GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR a třeba i YNADI HALDOU – pro mě nejpříjemnější zjevení festivalu. Velmi milý únik. (RIP)

TRIVIUM způsobili v publiku po tak trochu uspávajících ELUVEITIE znatelné oživení a přidali k němu standardní výkon, představující hned pětici alb z jejich diskografie. Zejména Matt Heaffy byl energický jako obvykle, ovšem vzpomenu-li na vystoupení kapely v josefovských zdech před čtyřmi roky, ve sněhově bílých kulisách ještě stále na vlnách alba „In Waves“, mám pocit, že tentokráte to byl opravdu „jen“ standardní výkon. (Louis)

Tak a CARCASS. Další legenda. Husarský kousek pro organizátory, kteří se po vypadnutí MORBID ANGEL v rekordním čase zmátořili a sehnali takto adekvátní náhradu. Vzpomínám si, jak jsem před 4 lety, plný nadšených dojmů, nevěřícně zíral na popsané zklamání mého vzácného kolegy Louise. Tentokrát jsem však dojem z „nenastartovanosti“ anglických gentlemanů měl já. Přiznávám, že svůj podíl na tom měl tichý zvuk, ignorující snad nad půlku vystoupení druhou kytaru, nicméně se největším problémem ukázala skutečnost, že chyběly koule. Absolutně. Jakkoliv tvorbu mršiny miluju, zůstal jsem pocitově netečný až do konce vystoupení. CARCASS měli sympatické civilní vystupování, Jeff Walker rozdal desítky úsměvů a trsátek, ale marná sláva, vůbec to neřezalo. (Hooya)

Od doby, kdy si organizátoři v roce 2013 na ATARI TEENAGE RIOT vyzkoušeli, že Brutal Assault s klidným svědomím přežije i nějakou tu diskotéku, tu máme každý rok alespoň něco tvrdě-tanečního. Tenhle rok žádné menší jméno, než kanadské průkopníky industriálně metalového disko tepu FRONT LINE ASSEMBLY. Na zadní scéně mě při jejich setu zaujme hlavně absence světel na kapelu a o to více mlhy – jakoby se Bill Leeb trochu bál ukázat svůj obličej. Na pódiu bloudí jako duch v mlze. Vidět je jen silueta. Při jejich setu si mnohem častěji vzpomenu na DEPECHE MODE, než na to, jaký bordel tu byl před léty při ATARI TEENAGE RIOT nebo COMBICHRIST. 

Epicentrem páteční zábavy se pro mě stalo sledování menších, ale o to zajímavějších vystoupení ve stanu. Ten se v ten den stal i jakýmsi úkrytem před deštěm, což vedlo za následek, že zde bylo narváno a hlavně zcela nedýchatelno. Viníky špatného ovzduší byly již zmiňované spuštěné závěsy, znemožňující jakýkoliv přísun kyslíku, a také všudypřítomní kuřáci, kteří se postarali i o to málo, co ze vzduchu zbylo. I tak jsem zde přes červené oči a neustálé chrchlání kouře zažil dva magické koncerty. Ujeté divadlo s neméně ujetým hudebním přednesem IGORRR, jež tu už kolega RIP zmínil, a GOD IS AN ASTRONAUT, kteří pohladili na citech, pofoukali bolístky a zcela si mne bez jakéhokoliv zpěvu a mluvy mezi songy podmanili. Nerad bych zmiňoval jakékoliv detaily, netuším, jaký měl bubeník ohoz a zda měl kytarista řepu nebo patku, já si přišel užít muziku a ta se mnou panečku šila jedna radost. Zvuk měli Astronauti astronomický a světla jakbysmet. Zkrátka dokonalé vystoupení, kde jednoduché tóny, prožitek a krásno hrály prim ve všech ohledech. (Hooya)

CLAWFINGER měli strašně těžkou úlohu. Po neopakovatelném a takřka nesmrtelném výkonu na osmnáctém ročníku festivalu v roce 2013, jímž nadlouho přerušili svou kariéru, už jen těžko mohli předvést něco, čím by dojem ze sebe samých vylepšili. Ale vzali to sportovně, nedělali z toho žádnou vědu a se setlistem prakticky totožným jako minule publikum minimálně výborně pobavili. A předpokládám, že o to šlo především.

Páteční program uzavírali EINHERJER, kteří ještě tak trochu slaví dvacet let od vydání debutu „Dragons Of The North“, jenž vloni vypustili do světa v novém zvukovém kabátku. A ačkoliv čas pokročil a publikum prořídlo, myslím, že jsem byl svědkem výborného vystoupení, nesoucího se na vlně tolik typického melodického pagan metalu, který byl těmhle Norovům vždy vlastní. Oproti dva roky starému setu na Brutal Assaultu měli navíc i druhého kytaristu, což se pochopitelně projevilo na zvuku, pročež byla jednoduše slast vychutnávat si všechny ty melodické kudrlinky, jež zahrané skladby (většinou pak ze jmenovaného debutu) předvedly. A tak jsem znovu odcházel do noci nesmírně, nesmírně pozitivně naladěn. (Louis)