Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pětka ze Sydney je tu s novým albem a opět jím potvrzuje pozici nejnadějnější kapely z mladých metalcoreových kapel. Už čtvrtá řadovka je rozkročena mezi technickým metalcorem, djentem a, nebál bych se říci, neoprog rockem. Ačkoliv lze konstatovat, že jsou NORTHLANE technicky náročnější, daří se tu velmi dobře držet kompromis mezi instrumentálně zajímavou hudbou a náladovostí.
Prostředky, které používají, jsou široce rozevřeny mezi hranaté nepravidelné meshu-riffování a rockové písničkářství. I v tom ale nepodléhají jednoduchým cestám a žádná z melodických pěveckých linek neútočí na první signální. To má nevýhodu v tom, že album rozhodně není na první poslech, ale jejich postupy se vám nepřejí.
NORTHLANE u mě mají výsadní pozici ještě v jedné věci. Je to jedna z mála kapel z metalcoreového ranku, která celkem hojně používá čisté melodické vokály, aniž by mi z toho nabíhala kopřivka. I za „Mesmer“ musím vyseknout poklonu zpěvákovi, kterým je Marcus Bridge, jenž si v melodických polohách dokáže postavit linky, co netahají za uši. NORTHLANE jsou na svém posledním albu techničtější a žánrově ještě více otevření na všechny strany, stále si však zachovávají svůj rukopis, který spatřuji hlavně v tom, jakým způsobem do skladeb pašují epičnost. „Mesmer“ se na současném metalcoreovém kolbišti rozhodně neztratí.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.