Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pětka ze Sydney je tu s novým albem a opět jím potvrzuje pozici nejnadějnější kapely z mladých metalcoreových kapel. Už čtvrtá řadovka je rozkročena mezi technickým metalcorem, djentem a, nebál bych se říci, neoprog rockem. Ačkoliv lze konstatovat, že jsou NORTHLANE technicky náročnější, daří se tu velmi dobře držet kompromis mezi instrumentálně zajímavou hudbou a náladovostí.
Prostředky, které používají, jsou široce rozevřeny mezi hranaté nepravidelné meshu-riffování a rockové písničkářství. I v tom ale nepodléhají jednoduchým cestám a žádná z melodických pěveckých linek neútočí na první signální. To má nevýhodu v tom, že album rozhodně není na první poslech, ale jejich postupy se vám nepřejí.
NORTHLANE u mě mají výsadní pozici ještě v jedné věci. Je to jedna z mála kapel z metalcoreového ranku, která celkem hojně používá čisté melodické vokály, aniž by mi z toho nabíhala kopřivka. I za „Mesmer“ musím vyseknout poklonu zpěvákovi, kterým je Marcus Bridge, jenž si v melodických polohách dokáže postavit linky, co netahají za uši. NORTHLANE jsou na svém posledním albu techničtější a žánrově ještě více otevření na všechny strany, stále si však zachovávají svůj rukopis, který spatřuji hlavně v tom, jakým způsobem do skladeb pašují epičnost. „Mesmer“ se na současném metalcoreovém kolbišti rozhodně neztratí.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.