PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ACCEPT vydávají po třech létech nové album. S půlkulatým výročím k tomu, „The Rise Of Chaos“ je totiž patnáctým v pořadí diskografie původně solingenského monstra. V mezičase se z kapely poroučeli Stefan Schwarzmann a Herman Frank, na jejichž místa nastoupili americký bicmistr Christopher Williams (čímž tedy původní „německost“ kapely znovu pozbyla na své údernosti) a Uwe Lulis, spolehlivý druhý kytarista s neprůstřelným vysvědčením z GRAVE DIGGER. To ovšem nic nemění na tom, že kapelní otěže i tak třímá pevně v rukách duo Wolf Hoffmann a Peter Baltes, a právě jejich rozpoložení bude tím, co o kvalitách novinky rozhodne, respektive již vlastně rozhodlo.
Je jasné, že když si chcete poslechnout nové ACCEPT, je to proto, že víte do čeho jdete. Pustíte si to album a čekáte pořádný heavymetalový nářez. Ocelové hobliny lítají všude kolem, pod údery kopáků praskají okolní zdi a když nastoupí refrén, máte pocit, že snad vyskočíte z vlastní kůže. Žádné experimenty, žádné přibližování se jiným stylům, jen prostě pravý úder pravým hákem na solar všem nevěřícím v sílu a podstatu těžkého kovu.
Což by na patnáctém studiovém albu v pořadí mohlo zavánět jistým kolovrátkem, že. Jenže chyba lávky! Kolovrátek, který ACCEPT na „The Rise Of Chaos“ rozšlapávají svou ocelovou botou, není jen tak obyčejný kolovrátek. Ani náhodou. Je to mocný hrabě Kolovrat, který si nasadil železné rukavice, aby každá jeho dobře mířená rána měla dvojnásobný efekt. A chtělo by se říct, konečně!
Zatímco mnohým jiným totiž stačí právě hned první „návratové“ album, aby stvořili milník hodný věčného zapamatování, ACCEPT to trvalo takové desky čtyři. „Blood Of The Nations“ nebylo vůbec špatným zářezem, ale do úplného perfektna mu přece jenom něco scházelo. A „Stalingrad“ a „Blind Rage“ už jenom smutně sledovaly klesání kapely na pomyslném žebříčku zajímavosti, na němž i tak kapela nikdy ve své novodobé historii nesahala po příčkách nejvyšších.
Ale s tím vším je konec. Přichází chaos a s ním i nejzvučnější nahrávka ACCEPT v novém tisíciletí. Kostky vysoustružené z té nejčistší panenské oceli jsou vrženy proti vlně autorské impotence, jíž stahují ke dnu, aby (alespoň na nějaký čas) přestala obtěžovat okolí. „The Rise Of Chaos“ je monumentem těžkého kovu, v němž je všechno tam, kdy má správně být. Tedy především riffy pevně zařezané ve vaší šedé kůře mozkové, dočasně přepouštějící své pozice už jen nadýchaným kytarovým sólům a hromovým refrénům, v nichž graduje havraní krákání Marka Tornilla, nezřídka podpořené jedinečnými acceptovskými sbory. Zabodněte svůj ctěný prst kamkoliv do hracího pořadí skladeb alba a vždycky dostanete perfektní vzorek toho, jak by měli ACCEPT v roce 2017 znít, aby si udrželi svůj legendární status.
Nemám nejmenších připomínek a plný počet bodů šetřím pouze při paměti zlatých osmdesátých let. Dovolte mi vlastně jen jeden skromný dotaz navíc: proč všechnu tu parádu nemohla uvádět „Carry The Weight“ a musela se krčit téměř na samotném konci? I nevěřící Tomáše by totiž v takovém případě praštilo do uší, že tady skutečně o něco jde!
Přichází chaos a s ním i nejzvučnější nahrávka ACCEPT v novém tisíciletí.
9 / 10
Mark Tornillo
- zpěv
Wolf Hoffmann
- kytara
Uwe Lulis
- kytara
Peter Baltes
- baskytara
Christopher Williams
- bicí
1. Die By The Sword
2. Hole In The Head
3. The Rise Of Chaos
4. Koolaid
5. No Regrets
6. Analog Man
7. What´s Done Is Done
8. Worlds Colliding
9. Carry The Weight
10. Race To Extinction
Humanoid (2024)
Too Mean To Die (2021)
The Rise Of Chaos (2017)
Blind Rage (2014)
Stalingrad (2012)
Blood Of The Nations (2010)
All Areas - Worldwide (Live) (1997)
Predator (1996)
Death Row (1994)
Objection Overruled (1993)
Staying A Life (Live) (1990)
Eat The Heat (1989)
Russian Roulette (1986)
Kaizoku-Ban (Live EP) (1985)
Metal Heart (1985)
Balls To The Wall (1984)
Restless And Wild (1982)
Breaker (1981)
I´m A Rebel (1980)
Accept (1979)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 46:18
Produkce: Andy Sneap
nuz nie vzdy sa podari album kalibru Blind Rage... Accept sa tak strasne snazia zniet ako Accept, az je to miestami riadne agro... zvuk a muzikanti samozrejme na najvyssej urovni, skladatelsky to ale take terno nie je... zvlast textova zlozka riadne pokulhava, to vyuzivanie idiomov a hesiel je fakt prehnane, az mam pocit, ze polovicu albumu otextoval Yngwie Malmsteen... a to vykradnutie Nuclear Assualt v refrene Analog Man si taki profici, akymi Accept urcite su, mohli fakt ustrazit... no nic, robit predkapelu Sabatonu asi nebol najlepsi napad...
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.