Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dokázali vzít letní prázdninovou atmosféru a dokonale ji přetavit do matematické instrumentálky. Je až s podivem, s jakou lehkostí tato kalifornská omladina dokáže předkládat progresivní a technicky nápadité pasáže bez toho, aby se vám z jejich složitosti začala točit hlava. Tam, kde ostatní „pidliky“ nahrávky, kolem kterých létají parciální zlomky, vyžadují soustředěný poslech a šálek zeleného čaje, si CHON vystačí s pár letními koktejly pro zlepšení nálady. Málokterá kapela dokáže zabalit progresivní instrumentální hudbu do tak obrovské hmoty z čiré bezstarostnosti. Dá se tedy říci, že CHON i na posledním albu dělají to, v čem mě přesvědčili a zaujali na minulé desce „Grow“. Jejich hudební feel je bezedným zdrojem prosluněného optimismu.
Kapelu od minulé desky opustil basák se sympatickým jménem Drew Pelisek a uvolnil tak místo, na které se po šesti letech vrátil Esiah Camarena. Tím se klan rodu Camarenů ve skupině rozrostl na tři členy, takže je záhodno mluvit o rodinné kapele. V použití basy se ale příliš nezměnilo. Co lze pozorovat, jsou změny ve zvucích, se kterými si kluci více hrají. To se týká jak kytar samotných, tak kouzlení s celkovým soundem nahrávky. Co opět nedokážu překousnout, jsou pokusy vpašovat do skladeb celkem zbytečný zpěv.
„Homey“ je deska, kde se hravost, lehkost, radost z hudby a nekonvenční postupy snoubí s instrumentální ekvilibristikou. Opět se jim povedlo vytvořit nahrávku, která je nakažlivě milá.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.