Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američané FULL OF HELL deskou „Trumpeting Ecstasy“ potvrzují svoji unikátní pozici na extrémní scéně. Spojení noisu, industriálu a grindcoru nikdy nebylo tak intenzivní. Na poslední desce dochází k explozivnímu spojení žánrů, které se utrhly ze řetězu a vzájemně spolu kopulují v nepředstavitelných polohách. Přímočarý rychlý grindcore, někdy říznutý i crustem, tu přechází v chaotické hardcorové jízdy, které překvapují agresivní zběsilostí v rytmice. Mezi tím protéká řeka té nejšpinavější noisové vazelíny, která nahrávku zahušťuje, jindy dopřává krátké zneklidňující přestávky v neutuchajících útocích na vaše uši, připomínající mezery mezi kulometnou salvou. Zcela nový rozměr v intenzitě instrumentálního masakru dodává hlas Dylana Walkera, který často balancuje na pomezí black metalového skřehotáku a toho nejintenzivnějšího screamu.
Mnoho skladeb má kolem jedné minuty. To jen znásobuje ten tlak, který přichází a odeznívá v grindcorových ničivých tsunami. Skladba „Trumpeting Ecstasy“ je výraznou odbočkou v rámci alba. Má asi nejindustriálnější podtón, velmi kontrastně z ní vykvétá ženský vokál a to na smetišti, které je asi tou největší špínou, jakou Kurt Ballou v poslední době na nějaké nahrávce udělal. CODE ORANGE jsou oproti tomu blýskavá mainstreamová bezpečná nahrávka. Bohužel jen v rámci zvuku. Oproti předchozímu materiálu se tu FULL OF HELL více přiklánějí ke klasickým grindovým postupům a méně experimentují, ale vůbec mi to nevadí. Stále je to mistrovsky ukovaný chaos, který má vysoké obrátky a intenzivně se zarývá do kůže.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.