O tom, že plány a naděje nejsou žádné dogma, by Libor Matejčik mohl dozajista vyprávět dlouhé hodiny. Když už bůhvípolikáté překopal v roce 2013 po poměrně výrazném albu „Heart Of The Machine“ (2009) sestavu MOTORBANDu, svého životního dítka i díla v jednom, zase se mu rozpadla jako domeček z karet. Po boku mu zůstal jen baskytarista Karel Adam, s nímž začal znovu hledat nové spoluhráče. Ty nakonec našel v Luďku Struhařovi (zpěv, ex – VINDEX), Janu „Hansovi“ Jiříčkovi (kytara, ex – TITANIC) a Ivo Batouškovi (JUMPING DRUMS), jenž nahradil bicmistra Klaudia Kryšpína, který se ne a ne zbavit zdravotních potíží. A společně se vrhli do nahrávání nového alba, které kapele nakonec (i díky projektu „startovač“) vyšlo jako páté řadové letos v červenci, tedy dlouhých osm let po zmíněném předchůdci.

Když si ho opakovaně poslechnete, okamžitě vám musí před očima naskočit, jak moc se kupodivu dominantní autor hudby Libor Matejčik musí vždycky nadřít, aby to všechno dotáhnul až k onomu lesklému kotoučku, ačkoliv nápadů, tedy dobrých metalových nápadů, má na rozdávání. Jako by si onen kalich hořkosti, který si až po okraj naplnil po rozpadu nejúspěšnější sestavy kapely z „doby singlové“ a debutu „Made In Germany“, musel znovu a znovu dopíjet až na dno, podobný bájnému Sisyfovi.

Novinka, symbolicky pojmenovaná symbolem římské pětky, rozhodně nenechává nikoho na pochybách o tom, že by MOTORBAND dnes jen přežíval z nějaké podstaty. Naopak, většina písní ze čtyřiapadesátiminutové stopáže alba snese ta nejpřísnější kritická měřítka a přináší hutný, svižný heavy metal typického matejčikovského vyznění, takový, jakým se kapela prezentovala ve svých nejlepších létech, čímž pochopitelně nemyslím jen výše vzpomínané začátky, ale třeba i právě minulé album.

Občas je to ostřejší, pěkně s pořádnými dvěma kopáky, jako třeba v „Králi noci“ či „Křídlech touhy“, občas méně, v důsledném středním tempu za asistence pořádného kusu riffu („Temnej vítr“, „Vabank“), nicméně pozitivní duch pravé metalové písně je přítomen prakticky pořád. Na albu tím pádem není příliš míst, kde by se heavymetalový posluchač mohl nudit, ovšem kdyby se téměř hodinová stopáž osekala o dva až tři kousky, které nemají až takový tah na bránu (osobně bych se obešel bez poněkud šedivější „Tak to nalej“ a rock´n´rollové „Mayday“), určitě by ho to ještě o malinko více vyleštilo. Nejsilnější moment lze určitě hledat v klipové „Kde byl bůh?“, jejíž mrazivá vyhrávka v refrénu je skutečně z kategorií výrazně zapamatovatelných, a myslím, že třeba takový „Mistr hvězdář“ do téhle společnosti také spolehlivě kandiduje. A co je ještě zvláštní, nemůžu si pomoci, ale na mnoha místech „pětky“ se nedokážu oprostit od představy, jak moc by se do té které písně hodil hlas Kamila Střihavky, respektive ho tam téměř slyším – a tím samozřejmě nechci zároveň říct, že mám něco proti Luďkovi Struhařovi (který je svému předchůdci občas docela podobný), naopak. Připadá mi to zkrátka skoro jako kdyby měl Libor Matejčik svého nejslavnějšího zpěváka při skládání pořád na paměti.

MOTORBANDu se tedy v prvním roce čtvrté dekády jeho existence (průměr jedno album na osm let zní hrozivě, co říkáte?) podařilo složit výbornou tradiční heavymetalovou nahrávku, která se v tom všem dnešním překotném dění rozhodně neztratí a svého posluchače si jistě najde. Nu a ten, ten už pak bude mít jen jednu starost – pořádně si všechen ten poctivý těžký kov užít!

Videoklip „Kde byl bůh?“