V den 99. výročí vzniku samostatného československého státu (kdy na Hradě byla zase jednou velká švanda) oslavil plzeňský FERAT výročí vzniku pro změnu třicáté. Stejně jako náš bývalý společný stát také po nějaké době fyzické neexistence, nicméně stále tepající v srdcích všech svých fanoušků a k tomu také se vší důstojností, kterou si jen podobná příležitost žádá. A ještě jedna věc na tom byla všimnutíhodná. Vždyť co ve skutečnosti je plzeňský FERAT proti samostatnému Československu. A přesto je to třicet let, co vznikl, tedy jeho bytí (v obou naznačených rovinách existence) se rovná téměř třetině bytí společného státu Čechů a Slováků, což mi tedy v historických a společenských souvislostech přijde jako celkem zajímavá paralela.

Gratulant byl ten večer jediný a vlastně i jediný možný. Kdo jiný mohl FERAT náležitě uctít, než FATA MORGANA, plzeňský souputník, z jehož řad kdysi oslavenec vzešel a s nímž alespoň zpočátku sdílel některé skladby (proto také třeba nezazněla jindy tradiční „Hamty hamty“, která samozřejmě přišla na řadu později). Ajsa a spol. na rozdíl od hlavního oslavence pochopitelně stále aktivně působí na pódiích, takže set, který předvedli v Šeříkovce není obtížné shlédnout také na jiných domácích klubových a festivalových pódiích. Zčásti je věnován aktuálnímu albu „Devět bran“, zčásti pak osvědčeným tutovkám jako „Nad rakví“, „Kremace ďábla“ či „Doktor Mengele“, přičemž u poslední jmenované můžete shlédnout i tradiční pitvu gumového nebožáka, při níž se dokonce do publika rozhazují kousky kuřecího masa coby hypotetické vnitřnosti. Jen je pak třeba dávat pozor, abyste na nich neuklouzli a nerozlili si čerstvá piva, jak se to v Plzni stalo jedné nebohé fanynce.

FERAT opanoval hlavní stage okolo desáté večerní, poté, co ho sympaticky uvedl domácí metalový guru Petr Korál, jenž celý večer moderoval a později si také za mikrofonem vystřihnul „Televizní zpracování (války se Satanem)“. A když říkám FERAT, myslím tím tentokrát celou plejádu muzikantů, kteří kapelou za celá ta léta prošli, a kteří se u nástrojů střídali podle toho, jaké období bylo zrovna prezentováno. Vidět a slyšet jste tak mohli nejen původního zpěváka Marcela „Persyho“ Šamana (později JOY, GAUNEŘI), kytaristy Dana Kroba, Radka Kroce (oba svého času mj. KREYSON) a Otu G. Husáka nebo bubeníka Alana Reisicha (později DEBUSTROL, KRYPTOR), ale mezi dalšími třeba i zpěvačku Danu Jelínkovou či baskytaristu Martina Ruttnera, jehož byste mimochodem při pohledu na obal alba „Rainhold“ nejspíš nepoznali.

Slušně naplněná Šeříkovka tomu náležitě aplaudovala a bylo znát, že pochopitelně přišli především pamětníci. Předvedený setlist musel všechny přítomné jistě potěšit, protože krom prezentace pozdějšího čistě thrashového období (které se, bohužel, scvrklo na pouhých pět kousků) se dávaly především dávné pecky typu „Vem si mě s sebou“, „Metalová holka“, „Proč už můj brácho nedýcháš“, „Na nádraží stojím lásko“ či již zmiňovanou „Hamty hamty“. Celé to trvalo zhruba hodinku a půl, a když byl čas končit, bylo zjevné, že se to vlastně nikomu nechce, ani těm nahoře, ani těm dole. K přídavkům se na pódiu shromáždili všichni, kteří se na něm ten večer vystřídali, přibrali několik nepostradatelných z bedňáků, techniků a dalších lidiček okolo kapely a bujaré hudební veselí, jemuž velel neskutečně „rozsvícený“ Ota G. Husák, jakoby najednou nechtělo nikdy skončit. Pozitivno, které v tu chvíli vyzařovalo z celé té party, bych skutečně přál všem zažít, a byť na vině byla především nostalgie, myslím, že přesně pro takovéhle okamžiky se celá tahle akce pořádala.

Mimochodem, v záhlaví plakátů se psalo, že šlo o oslavu, ovšem celý večer ale Petr Korál nezapomínal zdůrazňovat, že jde zároveň o pohřeb FERATu. Nu, co naplat. Je jasné, že všichni zúčastnění chtějí aktuálně hledět hlavně dopředu a nezaobírat se minulostí až přespříliš. A když už tedy FEART nikdy neuvidíme a neuslyšíme (?), je dobré, že si budeme alespoň moci říct, jo jo, ale pohřeb, pohřeb měl fakt krásnej.

Foto: Gapa