Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čeká snad ještě někdo od bratří Cavalerů nějaké překvapení? Předpokládá někdo, že se tito zasloužilí pardálové na stará kolena rozhodnou zkoušet experimentovat? Ale no tak! Teplé bydlo je teplé bydlo. To platí jak v České republice, stejně tak v Austrálii a bez diskuse i v Brazílii. Čtvrté album této bratrské kooperace tak nemůže přinést nic jiného, než to, na co jsme byli v minulosti od Los Cavaleros zvyklí. Jedinou otázkou k zodpovězení pak je, zda-li i „Psychosis“ bude prohlubovat postupující agónii a šeď předchozích nahrávek anebo zda-li alespoň v rámci možností zastaví tento kvalitativní pád.
Odpověď je vcelku nejednoznačná. Jako pouhý recenzent vám v tomto směru příliš nepomůžu, neboť hodnocení tohoto alba plně závisí na vaší ochotě nacpat do sebe postopadesáté něco, co jste předtím slyšeli už 149x. Pokud vám nevadí další přehrávání postupů, jež byly moderní zhruba v první půli devadesátých let, tak jistá naděje tady bude. Protože, ruku na srdce, „Psychosis“ se v nakonec ukázal být jako poměrně zábavným průvodcem v expozici (dnes již) této metalové historie.
A jaký že je tedy ten letošní recept v detailech? No tak to se vezme pár fragmentů z „Chaos A.D.“, uvedou se do varu a postupně, ale velmi opatrně, se přimíchává z pytlíku s nápisem „Point Blank“. Když nám to začne bublat a kypět, zavoláme na pomoc i kamarády Justina a Joseho, aby nám svými zkušenostmi pomohli uvařit trochu jiný pokrm než minule, protože naši fanoušci nejsou zas tak hloupí, aby se pořád dokola cpali stejnou šlichtou chuti nevalné.
Ale vážně. „Psychosis“ je vskutku nic neřešící nahrávkou, jejímž jediným smyslem je do posluchače napálit „retro-moderní“ metalové riffování a toto v rámci možností vylepšit sem tam nějakým nápadem. A popravdě jsou momenty, kdy to funguje lépe než hůře. Jeden z kytarových riffů v „Impaled Execution“ natolik upomene úvodní kus „Refuse/Resist“ z již vzpomenutého alba „Chaos A.D.“, že chuť vzdát poslech hned zkraje je veliká. Pak však ještě v rámci té samé kompozice přichází zajímavější chvíle a ve výsledku je z toho vskutku solidní a dramatická metalová nakládačka.
Produkce to do posluchače v duchu současných standardů hrne hezky bez dynamiky, navíc se zahuštěnými kytarami a „nahallovanými“ vokály, což má patrně budit dojem monumentálnosti a navodit industriální feeling. Ve výsledku to však působí lehce nepřirozeně a nuceně. Vše si v tomto směru pořádně sedne až ve skladbě „Hellfire“, která za asistence Justina Broadricka (JESU) spustí fešný industriální marš, upomínající na to lepší z této metalové odnože. Skladba, jež by se bezpochyby neztratila ani v repertoáru devadesátkového projektu Maxe Cavalery a Alexe Newporta NAILBOMB.
Přesně to však může být i svízel této nahrávky. Má někdo chuť si pouštět další a další variace něčeho, co zainteresovaní interpreti v mnohem vyšší kvalitě produkovali dvě dekády nazpět? Vzhledem k tomu, že toto recenzované dílo i navzdory výtkám vcelku slušně odsýpá, baví a prozatím nejeví příznaky rychlého oposlouchání, je odpověď na tuto otázku lehkým oříškem. Ponechám tyto soudy tedy posluchačské obci a sám se omezím toliko na pokud možno co nejobjektivnější hodnocení.
Primitívnosť, priamočiarosť, old school ťahy okorenené s nápadmi z éry NAILBOMB - som veľmi rád, že tá energia z nezmyselného (ak si odmyslíme prachy) turné Back To The Roots priniesla aspoň tento umelecký výtlak.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.