Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Australská progová scéna zažívá utěšené období rozkvětu. Nenarážím jen na minulou desku CALIGULA´S HORSE „Bloom“, která lehkým baletním krokem spojila chytlavé písničkářství s power metalovým / djentovým tahem na branku. S vřelostí v srdci můžeme vzpomenout i posledních počinů jejich krajanů PLINI, VOYAGER či CHAOS DIVINE, z trochu extrémnějšího ranku pak neradno opomíjet NE OBLIVISCARIS, kteří tančí na death metalovém ostří svoje těkavé flamenco. Pokud bych měl najít nějaký spojovník mezi jmenovanými, je to především svěží, barvitý přístup k žánru, v případě VOYAGER a právě probíraných CALIGULA’S HORSE definovaný nezaměnitelnou melodikou.
Co je pro HAKEN Ross Jennings a pro LEPROUS Einar Solberg, to je pro vousáče z Brisbane Jim Grey; muž s neobyčejně silným a sebejistým vysokým hlasem, který působí školeně, ale nikoli koženě. Jeho výšky a falzety jsou extrémní, ale nikdy netahají za uší. Jim je „in contact“ s emocionálním jádrem kapely, což naplno demonstruje recitací strhují básně v próze „Inertia and the Weapon of the Wall“. Ačkoli v téhle „skladbě“ není jediný nástroj a jediný tón, naléhavý text, Jimův hlas a stoupající i klesající kadence přednesu z ní dělají obrovský zážitek.
But you´ll find no spark in the sandstone dark Because what the holy men won´t preach Is that the one thing that unites us Is reach
We reach forward
Možná je trochu bizarní začínat recenzi progové desky rozborem epického recitálu, jenže přesně tady tkví jedinečnost a poselství desky „In Contact“. Její epicentrum leží mimo virtuózně napsané a provedené kompozice, mimo nádherné melodie a vybrané kaskádové harmonie, kterými CALIGULA’S HORSE vynikají snad jako žádná kapela. Tahle nahrávka není technické cvičení fantasticky disponovaných hudebníků. Funguje jako dobrá báseň, kde to podstatné dříme až za notami, za zkroceným rytmem a okouzlující melodií.
„In Contact“, deska rozdělená do čtyř kapitol, si zaslouží ono těžko zaškatulkovatelné a definovatelné přízvisko „osobní“. Přerývané, metaforické texty jsou plné působivých výjevů bolesti, touhy po blízkosti, naléhavých výkřiků i překvapivé něhy. Kontakt a dotek tvoří jejich motivický zdroj, realizace je zcela prostá banalit a kýčovitých ozdob. CALIGULA’S HORSE prostě dělají unikavou poezii a navrch poezii velmi dobrou. Hudba – oproti „Bloom“ se zprvu zdá být ne snad nepřístupná, ale zvláštně unikavá, splývavá. Albu od prvního poslechu majestátně dominuje „středová“ kompozice „Songs For No One“, která svým nabitým melodickým arzenálem, skoro neustálým příbojem skvostných harmonií a instrumentálních laskominek jasně navazuje na rukopis předchozí desky. Ostatní kompozice jsou podstatně nenápadnější. Co se ale zprvu může zdát jako plochost, je ve skutečnosti plachost. A za ní se skrývá téměř nevyčerpatelný potenciál souznění, nenápadných melodických briliantů, které jsou precizně zabroušené do čitelného, přirozeného a vrstevnatého soundu.
Caligulové jsou utkáni z podobně delikátní hmoty jako PAIN OF SALVATION či PORCUPINE TREE. Utápějí se v osobních i osobitých náladách, euforiích i depresích, nesnadno vyjádřitelných emocí, kterým ale dokáží vetknout strhující kompoziční tvar. Je celkem jedno, zda „In Contact“ bloudí v subtilní lítosti balady „Capulet“, vznáší se ve vzdušném oratoriu „Graves“ nebo zda djentově seká riffy ve „Will’s Song“. Nikdy neztrácí dotek s vnitřním emočním motorem, který kapelu žene kupředu a její hudbě dodává neuvěřitelně pestrou paletu barev. Album je uceleným příběhem i kolekcí různorodých ostrůvků, v nichž se zrcadlí plejáda nálad a inspirací.
S „In Contact“ jsem strávil několik měsíců náročných posluchačských dialogů i emocionálních zvratů a po jejich skončení mohu konstatovat, že osobnější, působivější a komplexnější metalovou desku jsem letos prostě neslyšel.
1. Dream the Dead
2. Will's Song (Let The Colours Run)
3. The Hands Are The Hardest
4. Love Conquers All
5. Songs For No One
6. Capulet
7. Fill My Heart
8. Inertia And The Weapon Of The Wall
9. The Cannon's Mouth
10. Graves
11. Atlas (Revisited)
Diskografie
Charcoal Grace (2024) Rise Radiant (2020) In Contact (2017) Bloom (2015) The Tide, The Thief & River's End (2013) Moments From Ephemeral City (2011)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2017 Vydavatel: Inside Out Music Stopáž: 67:02
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?