IN FLAMES, to je v současnosti především pojem na poli mainstreamového metalu. Kapela, jež se těší přízni jak velkých vydavatelů, tak zejména početného posluchačstva. Zároveň kapela, jejíž počínání od přelomu milénia do současnosti nebylo četnými starými fanoušky akceptováno, což se ale nakonec vzhledem k její současné popularitě zdá být už jako nepodstatný problém. Osobně se příliš neřadím do jejich tábora, přestože ani mně současná hudební tvář tohoto švédského uskupení příliš mnoho neříká. Nicméně, zachovaje si jistou dávku soudnosti, musím po letech uznat, že směr, jímž se Anders Fridén a spol. před těmi lety vydali se nakonec ukázal jako jedna ze správných cest, neboť žánr, jemuž skupina holdovala od svých počátků se časem značně vyčerpal a lze pochybovat, že bylo v silách IN FLAMES tento trend zvrátit.

Buď jak buď, ve druhé polovině devadesátých let bylo všechno toto ještě stále v nedohlednu. Ze Skandinávie se valila tsunami tvrdých kapel mixujících deathmetalovou neotesanost s výraznou melodikou, což dalo vzniknout škatulce pojmenované „melodický death metal“. Svým jedinečným stylem se na tomto kolbišti dokázala prosadit i pětice ze švédského Göteborgu, když zejména velmi silný albový dvojblok „The Jester Race“ (1996) a „Whoracle“ (1997) svým výrazným dílem přispěl k definici hudební scény, jež se svého času nazývala „göteborgská“.

Především druhá jmenovaná nahrávka zastihla kapelu v ohromném tvůrčím naladění. To, co na předchůdci znělo syrově, nedoladěně a, řekněme, snad i stále mladícky nezkušeně, dostalo o rok později podobu perfektně vyladěného mechanismu. Melodické motivy, přestože ani nemaskují svůj útok na první signální, tvoří s bohatým riffováním a Fridénovým vokálem, pohybujícím se na pomezí metalového řvaní a neovladatelné hysterie, skvěle šlapající písně. A je úplně jedno, jestli se bavíme o rychlých nakládačkách anebo pomalejších a aranžérsky bohatších kusech.

Nápadů bylo uvnitř kapely totiž takové množství, že se jimi nijak nešetřilo hned od počátku. „Jotun“ je skvělým otvírákem, jež jasně a okamžitě pokládá všechny trumfy na stůl. Ústřední kytarová linka se postupně rozvětvuje do dalších a dalších melodických motivů a přesto se ani na moment neutápí ve slepých uličkách. Právě naopak, skladba dokáže po celou svojí hrací plochu působit stoprocentně přímočaře. Následující thrashující jízda „Food For The Gods“ zpočátku útočí maximální intenzitou, navíc s podporou dramatického refrénu, aby pak před závěrečným nadechnutím přenechala prostor kouzelně sólující kytaře.

Mohlo by se chvíli zdát, že v tak zběsilém kreativním tempu nemůže nahrávka vydržet dlouho, ale i přes svůj natlakovaný úvod si to nejlepší „Whoracle“ ponechává až pro další dění. Jinak totiž nelze popsat další triumvirát skladeb, z nichž zejména ta prostřední - „Jester Script Transfigured“ patří doposud k tomu nejlepšímu, co kdy tato švédská skupina dokázala ztvořit. Pomalá, tklivá a velmi atmosférická skladba perfektně shrnuje vše, čím se IN FLAMES od svých počátků až do roku 1997 prezentovali. Košaté a hravé kytary plné různých melodických motivů, staré časy vzývající atmosféra, gradace a nádherný refrén. To vše navíc okořeněno doposud nepříliš častým střídáním akustických slok a metalově burácejícího refrénu. Zde přesně ležela hranice mezi smrtícím kovem a jeho usměvavějším sourozencem, zvaným heavy metal.

Z tohoto pohledu se zařazení letitého hitu DEPECHE MODE „Everything Counts“ do dramaturgie alba může jevit jako úlet, nicméně IN FLAMES si s touto ortodoxně popovou skladbou dokázali poradit po svém. Navíc ji ještě organicky propojili se závěrečným poloakustickým outrem („Whoracle“) a přestože ani po letech skladba nedokázala úplně eliminovat pocit, že je na albu jaksi navíc, její samotné provedení splňuje základní kritéria kladené na coververzi nemetalové písně spáchanou metalisty, což byla mimochodem ve druhé polovině devadesátých let poměrně oblíbená disciplína.

Další směřování Švédů by bezpochyby vydalo na několik samostatných článků a dlouhé, předlouhé diskuse, ve kterých by se přinejmenším dva různé názorové proudy jen těžko dokázaly shodnout. Přesto však společným jmenovatelem nesmiřitelných zástanců, ať už té původní anebo novější tvorby, zůstává precedens ohledem kvality nahrávek IN FLAMES z druhé poloviny devadesátých let. Skupina se následně postupně a, uznávám, i poměrně přirozeně odkláněla od posledních zbytků deathmetalových začátků, až bezpečně zakotvila v současné hitové tvorbě. Ale o tom koneckonců už bylo dost napsáno i na těchto stránkách. Tento článek je však v první řadě o jedné skvělé metalové desce, jež dokázala přežít svoji epochu a jež se i v současnosti stále těší skvělé kondici.