Třicítku na krku, když se tak člověk ohlédne za metalovou scénou, už v Česku oslavil (nebo alespoň prožil) prakticky kdekdo. ARAKAIN, TÖRR, TITANIC, DEBUSTROL, MOTORBAND nebo třeba INSANIA… to jen tak namátkou. A mezi těmi, kterým se to poštěstilo letos, lze vypátrat i KRYPTOR, další vpravdě domácí legendu, jejíž existence vykazuje jak známky obvyklé pro všechny jejich souputníky na sklonku éry vládnutí komunistického neřádu, po nástupu tvrdého kapitalismu či v dobách všeobecného úpadku zájmu o nejtvrdší z kovů, tak také neobvyklé v dobách pozdějších, ještě pozdnějších a dnešních. A jelikož na odpovědi Filipa Robovskiho alias nejpovolanějšího k rozhovoru o aktuálnímu dění v řadách skupiny už čekám dobrých čtyři a půl roku (a se mnou nejspíš i Petr Korál, alespoň podle toho, co mi tehdá Filip říkal), nezbylo, než si tohle kulaté výročí na stránkách Metalopolis připomenout alespoň profilem, který si posvítí na vlastně i poměrně stručnou diskografii dejvické bestie. Tak tedy očka na klíčové dírky a nakoukněme společně, cože se to odehrávalo a odehrává za klášterní zdí.

Vzhůru tvořit do krypty! (1987 - 1990)

KRYPTOR vznikli v únoru 1987, tak praví oficiální zdroje. U jeho kolébky v pražských Dejvicích stáli kytarista Petr „Kuna“ Buneš a dvojčata Michal (zpěv) a Tomáš Roháčkovi (kytara), které na pětici následně doplnili bubeník Robert Stýblo a kapelní „enfant terrible“ Filip Robovski. Tomu se údajně původní název kapely SHAKAL nezamlouval a tak vymyslel název mnohem údernější – KRYPTOR – slyšitelně inspirovaný již tehdy slavnými extrémními metalovými spolky CRYPTIC SLAUGHTER a KREATOR. Zkoušelo se na Základní devítileté škole na tehdejším dejvickém Náměstí Svobody, kde měli hoši dostatek prostoru, a tak už záhy začali z rukávu sypat pozdější tutovky typu „Vlčí vdova“, „Charon“ nebo „Rychlost vítězí“. Kuna a spol. sympaticky bez nějakých okolků hned zkraje vsadili především na thrash metal a zároveň své tvorbě dokázali vtisknout výraznou tvář, na tehdejší scéně poměrně snadno definovatelnou, možná i díky specifickým „zásekům“, přechodům a práci rytmiky vůbec.

Po prvních koncertních zkušenostech již v červenci téhož roku, tedy pouhých pět měsíců od založení, předskakuje KRYPTOR TÖRRu v pražském KD Barikádníků. Kuna už byl tou dobou na vojně (v kapele ho na nějaký čas zastoupil Jirka „Pupík“ Plaček) a Michal Roháček ho měl co nevidět následovat. A protože i jeho bylo tím pádem třeba nahradit, slovo dalo slovo a za mikrofon nastoupil Marcel „Pípa“ Novotný neboli bedňák právě TÖRRu. S ním kapela pokračuje v čím dál tím intenzivnějším koncertování a samozřejmě se také chystá přivést na svět první nahrávky, aby tak potvrdila renomé, které si postupně získává.

Nejprve tak vychází v roce 1988 demo „Neřest a ctnost“, natočené ve studiu KD Cíl na pražském Zahradním městě, nahrávka plná pozdějších klasik, mezi nimiž se zaskví již zmiňovaný „Charon“, který následně výrazně zaboduje v rozhlasovém pořadu „Větrník“. Kovaným metalistům na tom jistě nepřijde nic divného, ovšem představíte-li si Pípovo hulákání, které si tak v onom předrevolučním roce mohla naladit kdekterá zasloužilá soudružka, dáte mi jistě za pravdu, že je s podivem, jak se tahle skladba do komančského rádia vůbec mohla dostat.

Zhruba o rok později vychází i druhý ze slavných demáčů, totiž „Zvratky a krev“. Ten se natáčel ve studiu Zdeňka Šikýře v Praze – Hostivaři dokonce čtyři dny a Kuna se ho již účastnil jako definitivní civil. I zde nalezneme prakticky to nejcennější z tvorby KRYPTORu, skladby jako „Vraždící řetězy“, „Klášterní tajemství“ nebo „T. K. Z.“ pokračovaly v definování kapely jako skutečně těžkotonážního, nejen thrashmetalového tělesa, jemuž není nic svaté a zároveň se dokáže vyjadřovat skutečně výrazným a na domácí scéně ojedinělým projevem. Ostatně o tom všem byla i raritní živá nahrávka koncertu ze Zábřehu na Moravě z roku 1990, která zůstala zachována jako demo s poněkud divokým názvem „Sadistic Nun Genocide In Sunar City“, a na níž už zazněly i některé ze skladeb, na které se studiově dostalo až později („Maniak (Fucker)“, „Zajatci zvůle“, „Obchod se smrtí“ nebo „Mateřská láska“).

To, že se kapela podobným způsobem „rozjela“ a stala se populární, bylo možná i důvodem, proč se do ní po výkonu základní vojenské služby nevrátil Michal Roháček, i když o tom můžu jen spekulovat, neb o přesných důvodech jeho absence jsem se v dostupných pramenech nikde nedočetl. A Pípa byl samozřejmě výborný frontman, to bylo na první pohled i poslech jasné.

„Septical Anaesthesia“ (1991)

Debut, jak už to tak v těsně porevolučních časech bývalo zvykem, pro největší tuzemské metalové hvězdy zpravidla znamenal provětrat dosavadní demotvorbu a pokusit se z ní vytáhnout to nejlepší, aby první studiový záznam byl opravdu co „nej“. Nejinak tomu bylo i v případě KRYPTORu, protože když se podíváte na playlist „Septical Anaesthesia“, zjistíte, že krom „Genocidy II.“ a „Neznámého vojína“ (vyšperkovaného navíc stejnojmennou básní Jiřího Žáčka coby textem) je půl napůl složen z věcí z obou slavných demáčů, z jejichž podoby se prakticky změnily jen názvy (z „Potkanů“ se stala „Krysy útočí“), na některých místech texty („násada“ ze skladby, jíž jistě nemusím jmenovat, se kupříkladu proměnila na „okurku“, což člověku, který měl „Zvratky a krev“ naposlouchané tam i zpátky, dost dobře nešlo do úst) a zmizela i proslule přihřátá básnička z úvodu „Fuck Off“.

Album plné „sadistic thrashe“ po předběžných vyjednáváních nakonec vydal Multisonic a kapela jej zahalila do úsměvného kresleného obalu, inspirovaného mimochodem nadsázkou situace, která se údajně při tehdejším leteckém přesouvání dejvických na turné mezi Českem a Slovenskem opravdu stala – letadlo prý bylo opravdu plné lidiček nejrůznějších odrůd i příchutí jako decentní byznysmeni, arabští šejkové, „evidentní teplouši“ a do toho samozřejmě kompletní a notně hlučný KRYPTOR. Nahrávalo se v ostravském studiu Citron pod producentskou taktovkou Miloše „Dodo“ Doležala a výsledný zvuk, byť samozřejmě z dnešního pohledu asi úplně neobstojí, jistě nadchnul všechny znalce demonahrávek čistotou, ostrostí a průrazností, v níž mezi jinými vynikaly i skvěle sejmuté bicí.

Od samotného počátku to pak byla jízda rovnající se zážitku z horské dráhy, na níž se vydáte ve vozíčku nepřipoutaní, jen tak nesměle se držící předního madla. Každou chvíli máte pocit, že přinejmenším vyletíte z dráhy, a pokud to dobře dopadne, možná, ale opravdu jenom možná se ve zdraví dočkáte konce. Co skladba, to metalová perla, jíž mateřská thrashová kolébka byla až příliš těsná a proto tu a tam přesahovala i do melodičtějších vod anebo naopak i do těch smrtících. KRYPTOR zkrátka definovali sami sebe a možná i proto by se na albu zvěčněná dvanáctka skladeb, jak už ostatně bylo řečeno, klidně mohla jmenovat „Best Of KRYPTOR 1987 – 1989“. A samozřejmě, ne náhodou, patří většina (jestli ne vůbec všechny) z těchto skladeb do stálého koncertního repertoáru a zejména v dnešních dnech se bez nich neobejde prakticky žádné vystoupení kapely.

V době, kdy album vyšlo, už v kapele nějaký ten pátek působil Ota Hereš, pro nějž po návratu z vojny nezbylo místo v TÖRRu, a který vystřídal Toma Roháčka. Spolu s ním se KRYPTOR vrhá na natáčení klipu ke skladbě „Justiční omyl“ a další mohutné koncertování, vrcholící dvojím předskakováním slovutným RUNNING WILD v červnu téhož roku. To se ovšem zároveň stává labutí písní pro bubeníka Stýbla, kterého bleskově nahrazuje Pavel „PéKá“ Konvalinka (ex – 666, MENHIR, později australští BLACK MAJESTY).

(10/10)

„Time 4 Crime“ (1991)

Druhé album vydává KRYPTOR ještě v témže roce co první, což plně odpovídá tendencím čerstvé porevoluční doby a tehdejšímu masovému hladu po metalu obecně. Vydavatelem se ovšem tentokráte stává Monitor, a přestože se znovu nahrávalo v ostravském Citronu, je výsledný zvuk nahrávky v porovnání s debutem opravdovou převýškovanou bídou. Kryptorovskému thrash metalu (z nějž zde opět sem tam vystrkává růžky i death metal) to tak nesmírně škodí, protože spolu s nedostatkem nekompromisu a zvukové průraznosti se samozřejmě dostavují i tytéž nedostatky v celkovém efektu nahraných skladeb, takže tam, kde zvukově zdaleka ne dokonalá „Septical Anaesthesia“ řinčila řetězy jako pravý čertovský Krampus, šustí „Time 4 Crime“ vedle ní krabičkou sirek doufaje, že si toho snad nikdo nevšimne, bohužel.

Je to nešťastnější o to víc, že na albu samozřejmě došlo na novou tvorbu (s výjimkou závěrečných „Vraždících řetězů“), která v duchu čerstvě navozené spolupráce Kuna – Ota Hereš nabízela vskutku pozoruhodné věci. Riffy začaly být malinko klasičtějšími, ovšem zdaleka ještě ne tolikrát použitými, takže ve spojení s tradičními průvodními znaky KRYPTORu na čele s Pípovým zpěvem z toho vznikala zajímavá kombinace.

Skladeb, které takříkajíc vešly do dějin, proto album znovu nabízí přehršli. Mezi nimi zejména „Vládce“ se skandovanými slokami, hřmotně burácející „Halucinace“, v nichž Pípa působí jako dokonalý vrchní pekelník, totální hymnu „Hooligans“, nesmírně sugestivní „…a potom nezbyde nic“ a „Zajatce zvůle“ s bolestným kytarovým kvílením v refrénu a samozřejmě i „Maniak (Fuckera)“, kousek proslulý i díky poměrně hodně naivnímu videoklipu (kromě toho ještě skladba ve svém názvu pamětníkům připomněla i někdejší fanzin skupiny se stejným názvem, tedy „Fucker“). Nepřehlédnutelný byl rovněž textový posun a vývoj, jenž zde kapela předvedla, a který ji odvedl dál k vážnějším tématům společenským, politickým i ekologickým, v mnohém připomínajícím i leccos z pálivých otazníků dneška. V tom smyslu byl KRYPTOR jistě prorokem, byť samozřejmě k tomu nebylo zapotřebí žádné zvláštní věštecké nadání.

O celou grafiku alba se mimochodem postaral František Štorm z MASTER´S HAMMER, který byl v té době poměrně v kurzu, a celé album se těšilo hojné pozornosti nejen v domácích luzích a hájích, ale také v západní cizině – třeba v německém Rock Hardu dostalo navzdory češtině v textech výborných 8,5 z celkových 10 možných bodů.

To už se ale dostáváme do roku 1992, kdy KRYPTOR nejprve obsadil krásné třetí místo v anketě „Černá vrána“ a poté se rovněž porozhlédl kolem sebe, jak to vlastně vypadá na jiných hudebních polích. Výsledkem byly dva projekty, které navzdory stejným počátečním úmyslům potkala zcela jiná budoucnost. Ano, mluvím o ALKEHOLu, který se zrodil v hlavách Kuny a Oty Hereše a jako úspěšný „pivní výplach“ přetrval až do dnešních dnů, a o deathmetalových LEPROCIDE, za nimiž stála celá kapela, a kteří po sobě naopak zanechali jen dvacetiminutové demo „Consequences Of Infection“, jež se ovšem těšilo mimořádnému posluchačskému zájmu a do konce roku se ho prý prodalo na 3.000 kusů.

(8/10)

„Greedpeace“ (1993)

Třetí studiové album KRYPTORu přišlo na řadu na jaře 1993. Do vínku mu skupina nadělila kompletní anglickou výbavu, včetně roztomilé přesmyčky v jeho názvu, a také obal, jenž měl ještě lépe vystihnout charakter textu o skutečné podstatě fungování organizace Greenpeace. Nahrávalo se poprvé jinde než v Citronu, totiž v pražských studiích Budíkov a Mirdovo hudební studio, což především znamenalo notné vylepšení minule tak nepovedeného zvuku, a zpod křídel Monitoru pak KRYPTOR přešel k nové firmě SIA Sargas.

Ačkoliv se ve spojení s dejvickými nikdy nemluvilo o death metalu, mám ten dojem, že právě na „Greedpeace“ se téhle hudební odnoži přiblížili nejvíce, jestli ne vůbec některé z písní na albu nevedli přímo ve smrtelném duchu. Možná právě pod dojmem LEPROCIDE a jejich úspěchu, možná pod vlivem v té době ještě stále velmi silné a podnětné světové deathové scény, kdo ví. V každém případě však Pípův projev doznal značné změny, když se od silového křičení posunul blíže k typickému murmuru, a mnohé z kytarových riffů rovněž zněly daleko tvrději a razantněji, než by jeden čekal od typicky thrashového tělesa.

Album začíná úchvatnou instrumentálkou „Beyond Darkness“ a pak už to v tradičním duchu řeže hlava nehlava. Výbornou a smrtící „Euthanasia“ vystřídají maličko klasičtější „Asleep And Buried“ a „Opiate For The Masses“, jež ovšem stále diktují výbornými riffy, po nichž přichází bezvadný, tak trochu klasický heavymetalový výstřik „Struggle For Humanity“, až se posluchač musí zeptat sám sebe, kde se to v té skupině vlastně vůbec bere. Nálož je ovšem přichystána dokonale, a i když zrovna následující „Experimence In Butchery“ či o chvíli později zaznivší „Soul Sacrifice“ nepatří k těm úplně nejvýstavnějším kusům na desce, pro hlubší pochybnosti není dán žádný zásadní prostor. Jako mozkomor za zamrzlým sklem se totiž z hlubin nahrávky vynoří znamenitá „The Psycho“ (mnozí si ji jistě budou pamatovat ještě ve fascinující české verzi pod názvem „Mateřská láska“, jak ji kdysi pouštěl Petr Hanzlík v „Gung-ho“ či v „Demolici“ – to už opravdu nevím přesně), opětovně bušící na brány království smrti, a znovu je jasno. I ve svém zbytku pak album servíruje samé lahůdky, ať už je to „From Gehenna To Here“, „Abominable Bitch“, vskutku geniální titulní kus v otráveném, pomalém tempu, anebo naopak sypačka „Mills Of Justice Slowly Grind“.

Jestli byl někdy KRYPTOR na vrcholu svých sil, tak to bylo přesně v těchto okamžicích. Znamenité třetí studiové album, perfektně šlapající sestava a nacpaný koncertní kalendář, v němž jste na kapelu mohli narazit snad téměř v každém kulturáku po republice. Na potvrzení své formy hoši dokonce vystřihli šňůru památných „komponovaných večerů“, na nichž si osazenstvo KRYPTORu vystačilo samo, ovšem předvedlo vystoupení hned tří v podstatě regulérních kapel – tedy navíc ALKEHOLu a LEPROCIDE.

Souběžný masový úspěch právě ALKEHOLu ovšem zanedlouho vyústil v celkem pochopitelný scénář: Kuna s Otou Herešem dostali ultimátum, s kým že tedy chtějí hrát, a rozhodli se pro svůj sólový projekt. A když zároveň s nimi odešel i Pavel Kovalinka, KRYPTORu nezbylo než před podzimním turné „No Peace ´til Gehenna“ narychlo nacvičit repertoár s výpomocí – Danem Krobem (ex – ARAKAIN, KREYSON) a Alanem Reisichem (DEBUSTROL). Zároveň se pak v tichosti začala sehrávat nová sestava, v níž k ústřední dvojici naskočili kytaristé Petr „Škvarek“ Škarvada a Petr „Šimi“ Šimáček a bubeník Marek Kraus.

(9/10)

„United & Live“ (1994)

V nově nastartovaném koncertním laufu začínají KRYPTOR pomalu myslet i na další album, které mělo nakonec jednotný motiv – ukázat všem, že ani po takové ráně, jakou byl odchod zakládajícího člena Kuny s mimořádně si rozumějícím kytarovým parťákem, se kapela nezlomí a zůstane jednotná a silná. Výsledný efekt ovšem nebyl (i přes návrat k češtině) zdaleka tak přesvědčivý, jak nejspíš Filip a Pípa, který se v té době mimochodem věnuje – s mimořádným ohlasem tuzemské metalové obce – i focení porna, původně doufali.

Album „United & Live“ se nahrávalo v pražském Sonu, produkoval jej slovutný Radim Hladík (což je věc, která mě do dneška nepřestane udivovat) a vyšlo opět u jiné, kapelou dosud nepodepsané firmy – Popronu. Zvláštní je na něm především to, že vlastně ani není klasickým řadovým albem, neboť obsahuje pouhé čtyři nové autorské věci, tři znovu nahrané a dosud oficiálně nevydané klasiky z demáčů, jednu coververzi od LYNYRD SKYNYRD a živý záznam sedmi skladeb z koncertu v Přerově z téhož roku. Pokud se týče „T. K. Z.“, „Charona“ a „Vlčí vdovy“ a živé nahrávky, zde je vše celkem v pořádku, neboť zmíněná trojka hitů si nepochybně zasloužila řádné studiové zvěčnění a vydávání koncertních záznamů v době, kdy kapela „frčí“, je rovněž logické. Zhola nic to ovšem nevypovídá o aktuální skladatelské formě skupiny, což si na svá bedra vzal právě zbytek alba, paradoxně i včetně poněkud překvapivé předělávky od jižanské legendy. A ano, z tohoto zbytku je nad slunce jasné, že KRYPTORu začal tak nějak docházet thrashmetalový dech.

Daleko více prostoru dostal klasický heavy metal, v němž se ovšem naštěstí neztratil alespoň duch kapely a v kytarových riffech se ještě pořád dala jasně poznat. V některých místech Pípa dokonce zpíval (!), což už samo o sobě bylo dost zásadní zjištění, ovšem pouhopouhé čtyři skladby pořád znamenaly vlastně zcela nedostatečný prostor k bližšímu prozkoumání toho, o čem vlastně je nový KRYPTOR, zač stojí a jak to celé vypadá s jeho dalším směřováním. Mimochodem, nejvíce z nich se zřejmě povedla „Noc“, k níž byl dokonce pořízen klip (v němž nakonec účinkovali úplně jiní lidé, než kteří skladbu nahrávali ve studiu, viz. níže), a která ještě ke všemu zněla ze všech novinek nejméně „metalově“.

Nově nabytá a proklamovaná síla a jednota nicméně KRYPTORu nevydržela dlouho a ještě před koncem roku byla nejmladší trojice muzikantů vyhozena, údajně kvůli nesouhlasu s výší honorářů a následnému stávkování. Skutečně paradox, který album o manifestaci soudržnosti doprovodil do historie s nijak zásadní pověstí. A to samozřejmě ještě není nic ve srovnání s tím, co následovalo. Jako kdyby totiž osud „United & Live“ tak nějak předpověděl i osud celé kapely…

(7/10)

„Na východní frontě boj!“ (1997)

Rozjetý vlak se neopouští právě nejlépe, ať už proto, že by to kvůli rychlosti mohlo špatně dopadnout, nebo zkrátka a dobře jen díky vlastnímu pohodlí. Proto Filip s Pípou ani na chvíli nezaváhali a kompletní sestavu KRYPTORu znovu vzkřísili k životu. Ke kytarám přibyli Leoš Holan (ŠKWOR, ex – ŽELEZNÁ NEDĚLE, BRIAN) a do té doby celkem neznámý Jan Kodet, syn herce Jiřího Kodeta, a za bicí soupravu usedl Mirek Kvapil (ex –ASSESOR, TORTURA). Další dění v kapele však nabralo poněkud nešťastný směr – koncertovalo se stále ostošest, ale na novou tvorbu už se jaksi rezignovalo. Ona samozřejmě nějakým způsobem vznikala, koneckonců i názvy některých chystaných skladeb pronikaly na veřejnost (kupříkladu „Powerplay“, o níž se mluvilo i jako o titulní skladbě nového alba), ale stále to nevyúsťovalo v cosi hmotného.

Jen velmi slabou náplastí bylo proto až v roce 1997 kompletní živé album „Na východní frontě boj!“, mimo jiné i díky tomu, že to nebylo tak dlouho, co jako součást „United & Live“ vyšel záznam hned sedmi totožných skladeb neboli půlky celého setlistu koncertní novinky. Ta vznikla v srpnu 1996 na třídenním festivalu „Slovakia Rock Camp“ v Košicích a bez zajímavosti určitě není, že přestože je prezentována jako kompletní záznam jediného koncertu, dvě ze zachycených skladeb údajně pochází z koncertu v Prešově o den dříve, neboť v Košicích došel uprostřed nahrávání pásek… Jinak však záznam, který vyšel u Multisonicu a vrátil se tak symbolicky na úplný začátek diskografie KRYPTORu, nenabízí mnoho zásadního, protože ani Pípovy doprovodné výkřiky nemají takovou šťávu, jako právě ty z alba předcházejícího (na čele s legendárním „Klášterní, do prdele, tajemství!“), i když samozřejmě jeho otázka „Je to dost tvrdý?“ ze „Struggle For Humanity“ má dozajista své kouzlo. Jistým bonusem je živé provedení skladeb dosud v této formě nezaznamenaných („Jsou mezi námi“, „Noc“, „From Gehenna To Here“ nebo „Hooligans“, zde pojmenovaná jako „Hools (Na východní frontě boj!“)), ovšem vzhledem k jejich naznačenému nízkému počtu to jistě nelze vnímat jakou nějakou extra devízu.

V době, kdy album vyšlo, a kdy se zároveň přiblížilo desáté výročí existence skupiny, se pak znovu psaly kapelní dějiny, tentokráte již ovšem poměrně mortálním způsobem. Po třech létech hraní a jediné studiové nahrávce (skladba „Motorbreath“ na sampleru „Ten Years After… A Tribute To Cliff Burton“) opustil kapelu Jan Kodet (namířil si to do hardcoreových MUTE DEAFNESS) a Mirka Kvapila za bicími nahradil tehdy ještě mladičký Libor Fanta (později DEBUSTROL, HARLEJ). Ani tento stimul však již nedokáže vdechnout umírajícímu tělesu životodárnou sílu a tak KRYPTOR, zmítaný neschopností navázat novou tvorbou na slavnou minulost, k níž se přidaly i problémy s managementem a možná i syndrom jakéhosi „vyhoření“, přestal vítězit a v jedenáctém roce své existence se prakticky rozpadl.

(5/10)

„Best Of Fuck Off!!!“ (2012)

Mezi léty 1997 až 2002 tedy kapela neexistovala a k životu se probudila až na „Metalových Vánocích“ posledně jmenovaného roku v KD Barikádníků, kde se představila v sestavě Pípa, Filip, Mirek Kvapil a kytarista Robert Robovski, tedy Filipův mladší bratr. Vystoupení zaznamenalo velký ohlas, pročež se KRYPTOR vrhl znovu na další koncertování a v jistém smyslu si tak pomyslným startovním praporkem odmával další životní etapu.

Když však v následujících dvou létech následovala znovu jen celá řada koncertů bez náznaku nahrávání nového alba, začalo to vypadat na hodně silné déjà–vu. Jako první to opět nevydržel Pípa a kapelu již podruhé opustil, tentokráte už ovšem definitivně. Jeho náhrada byla logická, byť pro většinu fanoušků skupiny již těžko představitelná – do kapely se za mikrofon vrátil Michal Roháček, zakládající člen, jehož však doby největší slávy nešťastně minuly. A zase se koncertovalo a koncertovalo. V roce 2006 KRYPTOR posílil i další původní člen, navrátivší se druhý kytarista Tomáš Roháček, ovšem „promo“ řeči o uzavírání se do zkušebny a přípravě nového materiálu se znovu ukázaly být lichými. A i když si hoši alespoň pořídili nové pseudonymy typu Michael Par–Oh nebo Phill Von Kryptor, šlo to s nimi i nadále z kopce a krom stereotypního koncertování se stereotypním setlistem, které navíc z logiky věci nebylo tak masivní jako v nejlepších létech, nevyvíjela kapela prakticky žádnou jinou aktivitu.

Teprve v roce 2012, kdy už KRYPTOR oslavil pětadvacáté narozeniny, se ledy (tedy jen zlehka) pohnuly. K polokulatému výročí si totiž dejvičtí nadělili výběr toho nejlepšího se symbolickým (a typicky kryptorovsky přímočarým) názvem „Best Of Fuck Off!!!“, jenž poměrně v tichosti vydali po osmnácti (!) létech nahrávací nečinnosti u MetalGate Records. Kdo tehdy přesně tvořil kapelu je těžko říct, pod albem jsou každopádně oficiálně podepsáni Michal Roháček, Robert Robovski, Filip Robovski a jako vzácný host Martin Škaroupka, slovutný to pochopitelně bicmistr, nejslavnější štací u CRADLE OF FILTH.

Finálním výsledkem tohoto „výběru toho nejlepšího“, jež jsou často tak trochu ošemetnou záležitostí, je sympatická kolekce sedmnácti starých klasik (včetně nikdy nevydané „Samuel“), která má potenciál potěšit pamětníky nejen výborným zvukem, podpořeným jistým výkonem „Marthuse“, ale i dvěma čerstvými autorskými pokusy (po těch létech!), „Pripjať – město mladých“ a „Otcova puška s uřezanou hlavní“, rozhodně neznějícími jako nějaká na koleně ušmudlaná thrashová znouzectnost, ale naopak jako nadějný vklad do budoucna. Jediné, co by snad mohlo být trochu hůřeji skousnutelné, je poněkud nejistý výkon Michala Roháčka, který v některých věcech, zejména tedy ze začátku alba (třeba „Rychlost vítězí“ nebo „Klášterní tajemství“) působí spíše jako Jan Haubert z VISACÍHO ZÁMKU než jako Pípa alias hlas, který je jednoduše nejčastěji vnímá jako „pravý“ hlas KRYPTORu.

Tak jako tak jsou ovšem strážci klášterního tajemství pevnou součástí české národní metalové historie a podobné album si určitě zasloužili. Je jen škoda, že přišlo po tak předlouhém studiovém půstu, v němž se mohlo ještě leccos zajímavého odehrát anebo dokonce nahrát.

(7/10)

Powerplay?

A co dál? Dál už prakticky nic moc. Od doby vydání „Best Of Fuck Off!!!“ KRYPTOR jen znovu čas od času koncertuje s prakticky neobměňovaným setlistem a to je vlastně celé. O novém albu si nejspíš můžeme nechat zdát, přestože skladeb v zásobě je z polovičky devadesátých let teoreticky dost (již zmiňovaná „Powerplay“, „Pochod po boku padlých andělů“, „Presumpce viny“, „(Jsme) Kryptor“, „Mít tak koule železný“, „Ne každej na to má, „Proroctví psané krví“ neboli přepracovaná úvodní věc „Proroctví“ z dema „Neřest a ctnost“ anebo „Výchova před Verdunem“, údajně více jak sedm a půl minuty trvající věc), a pokud se týče aktuálních spoluhráčů Michala Roháčka a Filipa Robovskiho, rovněž je to takové mlhavé, neb oficiální stránky o nich mlčí a na investigativní otázky, jak jsem již zmiňoval, Filip neodpovídá. Všechno, co jsem tedy vypátral na vlastní pěst, je, že za bicími se v kapele mihnul František „Francimor“ Toman (dnes FATA MORGANA), a že v současnosti (snad) tenhle post zastává jistý Tomáš „Saver“ Kočí, jemuž na kytaru sekunduje jistý „Sadislav Fuckov“, což jsou ovšem všechno informace jen z dostupných internetových stránek typu bandzone apod.

Ještěže alespoň letos KRYPTOR oslavil třicítku na kříži, jinak bychom snad ani nevěděli, zda si krom obligátního koncertování (a všimněte si, že tenhle „koncertníanicdalšího syndrom“ kapelu doprovází už skutečně pěknou řádku let) pod pojmem „fungování metalové kapely“ dokáže představit také ještě něco jiného. Na stránkách kryptor.webshare.cz tak bylo možné po třicet týdnů odpovídat na třicet otázek, které připomínaly třicet událostí z historie skupiny, přičemž úspěšní tipovači byli zařazeni do slosování o ceny jako trička, čepice apod. Pravda, alespoň tohle se KRYPTORu docela povedlo…

A zde přichází konečně čas pro již naťuknutou otázku, co bude dál? Po zmíněné oslavě a poměrně dlouhém výročním turné s ARAKAINem to totiž skutečně působí tak, že je OPRAVDU čas na novou desku, pokud ovšem hoši nechtějí skončit jen jako revival sebe sama a až do omrzení objíždět domácí kluby a festivaly s oním „flašinetovým“ programem. Ústřední duo si nepochybně dobře rozumí, Pípa už se jistě nevrátí, takže nač čekat, ptám se? Na tu dobu, až se z přesilovky stane definitivně dvojnásobné oslabení? Z úcty k legendě by si to určitě nikdo z nás nepřál a tak nezbývá než doufat, že Par–Oh a Phill si to také moc dobře uvědomují. Přeju šťastnou rukou při losování v osudí budoucnosti.