Necrogram. Leitmotiv, který provází NECROPHOBIC už od samých počátků jejich 29 let dlouhé kariéry. Symbol, jenž zdobí covery, booklety, či zadní strany nahrávek švédské black/death metalové ikony již od vydání třetí demo pásky „Unholy Prophecies“ (1991). Necrogram se za tu dobu stal pečetí kvality, železnou garancí dokonalé práce jedné z vůbec největších kapel, která v tomto okrajovém žánru kdy působila.
NECROPHOBIC jsou skupinou, jež si při skládání dává poměrně hodně na čas, svá alba piluje do nejmenšího detailu a s novou kůží na trh vyráží v průměru jednou za více než tři roky. Tvorbu sestavy ze Stockholmu sleduji velmi detailně již více než dvě dekády, konkrétně pak od vydání druhé velké sbírky „Darkside“ (1997) a každý další plod její spolupráce očekávám se zvýšenou tepovou frekvencí. O to více to platí dnes, v časech, kdy z dlouhého zástupu kapel, které kdysi formovaly onu nesmírně silnou severskou black/death metalovou scénu zbývá již jen několik málo přeživších. Největší z nich jsou právě NECROPHOBIC.
Staré známé přísloví praví něco o tom, že každý den nemůže býti posvícení. U NECROPHOBIC bylo vždy, každá jejich řadovka (pravda, s jedinou diskutabilní výjimkou) znamenala naprosto zásadní příspěvek do přebohaté žánrové pokladnice. Onou diskutabilní výjimkou budiž sedmá kolekce „Womb Of Lilithu“ (2013), jež Švédy zastihla uprostřed razantní přestavby kádru a odvedla je tak trochu mimo pevně vytyčené stylové mantinely, které NECROPHOBIC předtím pečlivě budovali bezmála čtvrt století.
O pět let později se NECROPHOBIC nacházejí v na vlas stejné situaci, tedy znovu ve víru rozsáhlých personálních změn. Ovšem při detailnějším pohledu na novou sestavu musí všem zasvěceným okamžitě spadnout těžký kámen ze srdce. Pravda, dlouholetý vokalista (na většině alb i baskytarista, na „Womb Of Lilithu“ dokonce rytmický kytarista), Tobias Sidegård, již není členem kapely.
Důvodem budiž opakované domácí násilí, za které vokalista NECROPHOBIC po zásluze inkasoval rovných 18 měsíců pobytu za mřížemi (při svém posledním excesu Sidegård neváhal podomácky vyrobeným bičem srovnat do latě jak svou druhou manželku, tak i své dvě malé dcery). Osiřelého mikrofonu se ale ujala osoba více než povolaná, a sice navrátilec Anders Strokirk (MYKORRHIZA, BLACKSHINE), jehož hlasivky zdobí stylotvorný debut „The Nocturnal Silence“ (1993).
Další dvě personální rošády mají na svědomí rovněž staré známé postavy, do řad NECROPHOBIC se totiž vrací kytaristé Johan Bergebäck a Sebastian Ramstedt. A zejména ten druhý jmenovaný je naprosto klíčová postava mající zcela zásadní vliv na tvorbu NECROPHOBIC rokem 1996 počínaje. Od „Mark Of The Necrogram“ musíme čekat velké věci.
To, že zaváhání v podobě „Womb Of Lilithu“ bude tentokráte vrchovatě odčiněno symbolizovala již trojice předskokanů, kterou NECROPHOBIC uvolnili do oběhu ještě před oficiální emisí nového alba. Singl „Pesta“, titulní skladba i „Tsar Bomba“ totiž jasně dokazují, že časy zbytečně roztahaného, nešťastně epického a na nápady o poznání chudšího předchůdce jsou nenávratně pryč. Hned první kompozice, titletrack „Mark Of The Necrogram“, jasně dokazuje jak esenciální je pro NECROPHOBIC skladatelský přínos Sebastiana Ramstedta.
Tam, kde Fredrik Folkare tápal a příliš opatrným krokem našlapoval kolem horké kaše (jakkoli mu na „Womb Of Lilithu“ nelze upřít snahu), Ramdstedt o poznání razantnějšími a odvážnějšími črty své kytary jasně definuje a přehledně strukturuje dějovou linii skladby. Není to hra na náhodu ani nahodilé manévrování ode zdi ke zdi, je to sofistikovaná, promyšlená a do nejmenšího detailu propracovaná strategie jednoho z vůbec nejsilnějších reprezentantů skandinávské black/death metalové kytary.
Hned úvodní položka tedy dává zapomenout na většinu obskurních postav Lemegetonu, jež vesměs neslaným a nemastným způsobem defilovaly napříč tracklistem předešlé kolekce. Zpět na místě jsou nástup bez kompromisu, vkusně naaranžované mezihry i přehledný, jasně zapamatovatelný refrén podepřený melodickou konstrukcí z kategorie návykových (zde navíc s třešničkou na dortu v podobě osvěžujících tempových zvratů). Tou samou vítěznou sestavou disponuje i druhá v pořadí, „Odium Caecum“, jež pro změnu oplývá jedovatějším refrénem po vzoru starších NAGLFAR.
NECROPHOBIC byli vždy „hitmakeři“. Jasným dokladem budiž třetí, téměř rádiová položka „Tsar Bomba“, jejíž název odkazuje k nejničivější zbrani, kterou kdy člověk zkonstruoval a následně i otestoval (zkouška proběhla v sovětské režii dne 30. října 1961 na souostroví Nová Země, kde termonukleární puma explodovala zhruba 1500 násobkem síly bomb svržených v posledních dnech druhé světové války na Hirošimu a Nagasaki). „Tsar Bomba“ disponuje výrazným „catchy“ refrénem (tím se však honosí téměř všechny kompozice na „Mark Of The Necrogram“) a svojí výpravností, stavbou a smyslem pro gradaci jasně odkazuje ke kultovním DISSECTION.
Šancí vzpomenout si na dramatickou kytaru Nödtveidtovu však budeme míti mnohem více. Například v epičtější „Requiem For A Dying Sun“ nebo v melodickém (avšak razantním) rozjezdu „Crown Of Horns“, kde navíc exceluje i ztracený syn Anders Strokirk za mikrofonem. Strokirkův vokál není barvou daleko od toho Sidegårdova, nutno však podotknout, že je ještě mnohem více srozumitelný, velmi často totiž není ani třeba nahlížet do bookletu aby člověk oněm tradičním temnotářským veršům vůbec porozuměl (s výjimkou pasáže ve švédštině v rámci tracku „Pesta“, samozřejmě).
Závěrem dodejme, že autorství textů si mezi sebe rozdělili hlavně baskytarista Alexander Friberg a – jak jinak – Sebastian Ramstedt. Jistě, jedná se o vcelku jednoduché říkanky, které nijak extrémně nevyčnívají ze zástupu konkurentů, nicméně člověku, který ve svých patnácti letech opatrně listoval bookletem nejdůležitějšího stylového lexikonu, tedy „Storm Of The Light´s Bane“ z dílny geniálních DISSECTION, okamžitě vykouzlí na tváři nostalgický úsměv.
Nové album lze koncepčně připodobnit ke čtvrté řadovce „Bloodhymns“ (2002). I „Mark Of The Necrogram“ je totiž přímočařejší, „písničkovější“ a kompozičně se nepouští do žádných rozsáhlejších eskapád. Zatímco na epických milnících „Hrimthursum“ (2006) a „Death To All“ (2009) se NECROPHOBIC se ctí potýkali se skladbami pravidelně oscilujícími kolem hranice šesti minut, na novince se vrací ke kratším a strukturálně přehlednějším (pozor, nezaměňovat s jednodušším) položkám beroucím za srdce hned při první poslechové seanci.
Důležité je zmínit, že jednotlivé tracky se do sebe neslévají, ba právě naopak, jdou jasně diferencované a nezaměnitelné, mají jak svůj vlastní rukopis, tak i unikátní atmosféru. Zde je na místě znovu zdůraznit ohromný skladatelský přínos Ramstedtův, s jeho vkladem působí NECROPHOBIC jako politi živou vodou a z defenzívy symbolizované vydáním „Womb Of Lilithu“ se pod vlajkou „Mark Of The Necrogram“ vrací naprosto suverénním způsobem zpět na severský black/death metalový trůn.
Na závěr mě ještě nechte obhájit onu absolutní číslici v hodnocení „Mark Of The Necrogram“. Ne, nové album NECROPHOBIC se nesnaží o žádnou revoluci, nepřináší nic šokujícího, nic nevídaného ani neslýchaného. Nenabízí žádný inovativní prvek a ve své podstatě zůstává přísně konzervativní, hermeticky uzavřenou žánrovou záležitostí. Není ani trochu moderní a nerespektuje žádný z aktuálních trendů. Je to zjevení ze starých časů, deska, která by klidně mohla vyjít kdykoli v letech 1993 – 2002, tedy v období, kdy skandinávský black/death metal prožíval svůj zlatý věk.
Autory „Mark Of The Necrogram“ jsou lidé, kterým je dnes přes čtyřicet, otec zakladatel, Joakim Sterner, oslaví za tři roky dokonce kulatou padesátku. Všichni členové jsou dlouhodobou součástí scény a celé roky se aktivně participovali na její postupné výstavbě. A jsou tu i dnes, v troskách kdysi tolik vznešeného království jako jedni z posledních přeživších. Všechny jejich rozsáhlé zkušenosti jsou bohatě zúročeny v každém tónu, doslova dýchají z každé melodie, z každého úderu paličkou o blánu rytmického bubnu. Výsledkem je čistá black/death metalová esence, žánrově zcela dokonalá, výjimečná nahrávka. „Mark Of The Necrogram“ tedy nelze vnímat pouze lokálně („jen“ jako nové album NECROPHOBIC), ale především globálně, tedy jako generální shrnutí uplynulých tří dekád a koneckonců i jako poctu švédskému black/death metalu jako takovému.