Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Během poslechu nahrávek portugalských SINISTRO si člověk naplno uvědomí, jaké je skvělé být přímým účastníkem vývoje kapely, jíž roste s každým svým dalším počinem. Když si poslechnu jejich debutové instrumentální album; to ještě bez zpěvačky Patrície Andrade, slyším již velmi slušně sehraný ansámbl s ambicemi tvořit komplikovanější muziku pro náročnějšího posluchače. S příchodem nové „umělecké ředitelky“ se však vše rázem stáčí poněkud odlišným směrem.
Hudba se zpomalila, zjednodušila, zanechala komplikovanějších instrumentálních kouzel a svoji tímto uvolněnou energii odevzdala ve prospěch atmosféry a organického propojení s vokálními party příchozí zpěvačky. Výsledkem byl výrazný stylový obrat směrem k (stále) metalové hudbě se silnými kořeny v zatěžkaném doommetalovém riffování, které díky charismatickému a vášnivému projevu Patrície Andrade našlo nečekaného spojence v portugalské tradiční písni fado, resp. jejímu modernizujícímu pojetí.
Dokonale fungující souhra má hned zkraje roku na svědomí již svůj třetí počin (včetně EP „Cidade“), jehož naposlouchání dokáže být stejně tak velice jednoduchá a složitá záležitost zároveň. SINISTRO totiž postupně zjednodušují ten aspekt své hudby, jejž je spojoval s jejich žonglérskými začátky a ve svých kompozicích nechávají čím dál více udávat jejich směr a náladu svoji cílevědomou zpěvačku. Přitom však i navzdory tomu z hlediska instrumentace v žádném případě nejsou nuceni zradit svůj standard.
V tom právě spočívá ona záludnost posluchačského průniku do vnitra tohoto alba. „Sangue Cássia“ je na povrchu deska velmi příjemná, snad až relaxační a nakažlivě posmutnělá zároveň. Texty tradičně v pro nás dosti exoticky znějící portugalštině podávané navíc s typickým šarmantním projevem Patrície Andrade, jež navíc ještě znásobuje i nemalou dávkou divadelního dramatu, často poutají veškerou pozornost, aníž by si zpočátku posluchač dokázal naplno vychutnat to nesmírně zajímavé dění ve druhém plánu.
Zařadit hned na úvod dvě předlouhé kompozice o úhrnné délce téměř dvaceti minut se možná jeví jako přespříliš odvážný dramaturgický počin, leč z hlediska navození atmosféry, pohlcení posluchače či případně varování toho, kdo podlehnout nehodlá, jde o zcela zásadní věc. Žádná příprava prostřednictvím přístupnějších skladeb, žádné postupné odhalování silných stránek. Ne. Portugalci to bez rozpaků vybalí hned od začátku, aby si tak co nejlépe hned zkraje vyselektovali své publikum.
Není pochyb o tom, že příchod zpěvačky posunul SINISTRO do úplně jiných dimenzí a tím nemám namysli jen razantní změnu hudebního směřování. Její oduševnělý projev, plný ozvěn tradic národního žánru posmutnělé písně, zvaného fado roste s každou další deskou. Ty chvíle, kdy cítíte, jak si všechno krásně sedá, ladí se drobné nedostatky z minula a kdy se vytrácejí poslední zbytky nedokonalostí v souhře jsou zde přímo hmatatelné.
Ne, že by písně skupiny byly v minulosti zlé. Kdepak, ty byly vždy velmi dobré až výborné, ale žádné z předchozích alb nedokázalo nabídnout skladby jako „Lótus“ anebo „Abismo“. Zde si skupina vystačí s jednoduchou kytarovou linkou, kolem níž pak excelentní souhrou hřmících nástrojů s nadpozemským vokálem vystaví skvěle gradující a doslova explodující hymny.
Ve své sevřenosti nahrávka nepolevuje byť jen na chvíli, a to dokonce ani v momentech, kdy v rámci speciální edice zazní i překvapivý cover skladby „Nothing Sacred“ z nejméně metalového, vlastně úplně nemetalového alba „Host“ britských PARADISE LOST, kterým SINISTRO předskakovali na loňském turné.
Přesto však i navzdory silné hermetičnosti „Sangue Cássia“ žije pestrým životem, k jehož docílení jí postačí jen několik málo prostředků. Zmiňované vokální party jsou samozřejmě naprosto zásadními, ale bylo by velmi nespravedlivé přeslechnout tu účelnou, místy možná lehce úsporně, či řekněme přímočařeji znějící hudební mašinerii, mající daleko do role pouhého křoví. Jednotlivé, ať už ústřední, či jen v pozadí znějící motivy často výrazným způsobem promlouvají do nálady té či oné skladby a tvoří nedílnou a nesmírně elegantní souhru s hlasem zpěvačky. Nezřídka doslova připravují jeviště pro její vpád na scénu, který by bez nich rozhodně působil o poznání méně impozantně.
„Sangue Cássia“ je bezpochyby jedním z těch děl, které mají potenciál úspěšně zabojovat s názory ohledem postupující vyčerpanosti a opakování se hudby s přívlastkem kovová. Samozřejmě, že k tomuto si vypomáhá absolutním popíráním metalové ortodoxie a četnými výlety do různých hudebních zákoutí. Tohle však už dnes naštěstí řeší jen málokdo a proto si troufám tvrdit, že třetí deska SINISTRO má veliké šance zaujmout stejně tak konzervativnější, jako i více otevřené posluchačstvo. Držím jí v tom palce!
SINISTRO zrají s každou deskou. Jedinečné propojení metalových riffů, vznešeného vokálu Patrície Andrade a tradice portugalské sentimentinální písně fado.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.