Už v loňském roce jsem si na „Masters Of Rock“ pochvaloval, jakže to aktuální sestavě RAGE živě nesmírně šlape. Noví parťáci Marcos Rodrigues a Vassilios Maniatopoulos se svou přímočarostí jakoby Peaveyho přímo nakopli k maximálně energetickým výkonům, připomínající zlatou éru německého rychlíku. Poslední album „Seasons Of The Black“ tenhle můj dojem jenom podtrhlo a chystané letošní světové turné pod jeho záštitou tak znamenalo příslib mimořádného klubového zážitku, v němž se powermetalová hvězda blýskne špičkovou formou. A co vám mám vykládat, přísliby nelhaly.

Solidně zaplněný žižkovský klub byl za přísného dodržování časového rozpisu nejprve svědkem vystoupení australské úderky DARKER HALF, jež samozřejmě plnila roli nejprvnějšího z rozdmýchávačů. Čtveřice hudebníků holduje klasickému heavy/speed metalu s vysokým hláskem zpívajícího kytaristy, jehož provedení sice vůbec není z nejoriginálnějších (ostatně, jak také jinak dnes), ale alespoň mu živě nechybí ten správný těžcekovový náboj, přitažený v tom správném okamžiku za „koule“. I když, pravda, poněkud halucinogenní úvod převzaté klasiky „Aces High“ s tím byl trošku v rozporu.

Podobně ani následující dravci FIREWIND neznamenali žádný zásadní posun v tom, kolik zajímavého se na nás valilo z pódia, ovšem zde už samozřejmě očekávám poněkud větší odpor ze strany váženého čtenářstva. Ano, není jistě žádným tajemstvím, že tahle skupina je dítkem Guse G., kytaristy, jejž si v řadách svého doprovodného bandu hýčkal i samotný OZZY OSBOURNE. A ačkoliv tvorba jeho domácího řeckého tělesa určitě dosahuje jistých ocelových kvalit, na „Chmelnici“ to tedy nebylo nijak zásadně znát. Formálně ano, tam bylo vše v pořádku, od bezvadného zpěvu Henninga Basseho až po solidní zvuk, riffy a výstavní sólíčka malého kytarového virtuóze, ale materiálně, po stránce zážitkové, to tedy za mnoho nestálo. Jako kdyby FIREWIND chtěli, moc chtěli, nastudovali si příslušné kapitoly, potrénovali ve zkušebně, ale prostě a jednoduše to v sobě neměli tak, jako někteří jiní (třeba hlavní hvězdy večera), kteří to naprosto přirozeně sypou z rukávu.

Na zklamanou dušičku je nejlepší léčba osvědčenou klasikou a pokud je tahle osvědčená klasika ve výtečné formě, je to ještě o mnoho působivější. O tom, že RAGE budou ve výtečné formě, jsem, jak zřejmo, nepochyboval ani minutu, pročež mne nástup celé německo – venezuelské trojice nemohl nijak překvapit. Od prvního hrábnutí do strun v trochu překvapivém úvodním kousku „Justify“ z nové desky bylo jasné, že na tomhle pódiu vládne přátelská atmosféra, legrace a spolu s nimi i muzikantská pohoda, a to na té nejvyšší úrovni. Peavey pěl jako zamlada (přece jenom už mu je čerstvých třiapadesát, takže se takový příměr jistě dá použít) a kde nestíhal, velice zdatně ho doprovodil Marcos Rodrigues, který krom toho obdivuhodně vládnul svými šesti strunami, aniž by ovšem musel dominovat celé scéně jako dříve Victor Smolski. Snad i proto se v kompletním třináctiskladbovém setlistu objevila jen jedna jediná skladba pocházející z období, kdy byl členem kapely i tenhle běloruský čarostřelec, a sice „Straight To Hell“. Jinak se stabilně sázelo na obě nejnovější nahrávky (vedle již zmíněné ještě o rok starší „The Devil Strikes Again“) a starší věci, kupříkladu z „Black In Mind“ a „End Of All Days“, mezi nimž potěšila i notoricky známá „Nevermore“. Mlčenlivý pozorovatel by klidně mohl říct, že protentokráte se více hrálo a méně „pidlikalo“, a měl by dozajista svatou pravdu.

Finále obstaraly, jak jinak, klasiky z nejklasičtějších, tedy „Don´t Fear The Winter“ a „Higher Than The Sky“, při níž bylo obecenstvo až do skutečného zblbnutí nuceno zpívat s kapelou refrén. Na čas je z toho vysvobodil právě Marcos Rodrigues, který v půli celé skladby skutečně perfektně pěvecky vystřihl diovské covery „Heaven And Hell“ a „Holy Diver“. Pak však ono nešťastné zpívání pokračovalo dál, až se z něj stala jediná piha na kráse celého toho povedeného představení v duchu „RAGE hrají staré dobré RAGE“. Vskutku, přídavky vnímám jako prostor pro něco víc než jen jeden hit, nastavovaný jako kaše sice pěknými, ale pořád jen cover verzemi, zatímco další dvě originální skladby ještě klidně mohly k radosti všech přítomných zaznít. Snad na to ještě někdy v budoucnu stále prostornější Peavey přijde - podobně povedené koncerty se totiž dozajista vyplatí si zase někdy zopakovat.

Setlist:

Justify, Sent by the Devil, From the Cradle to the Grave, My Way, Nevermore, Season of the Black, End of All Days, Turn the Page, Straight to Hell, The Price of War, Blackened Karma, Don´t Fear the Winter, Higher Than the Sky/ Heaven and Hell/ Holy Diver