Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spočítat správně, kolikáté že je „Seasons Of The Black“ album v pořadí diskografie RAGE, to už chce věru nějakou tu kapku trpělivosti a historických znalostí. Obzvláště pokud si orientační obezličky v podobě alb „XIII.“ a „21“ dosadíte do kýženého přehledu a zjistíte, že úplně nesymbolizují pořadové číslo alba, jež byste u nich tak nějak logicky předpokládali. Je to ovšem jednodušší, než by si jeden pomyslel. Album „Prayers Of Steel“ z roku 1985, které vyšlo ještě jako produkt kapely AVENGER, totiž Peavey považuje za součást výše zmíněné diskografie, a tak je všechno, co vyšlo už pod hlavičkou RAGE, nutno posunout o řádek níž. A hleďme, najednou nám to sedí.
Takže RAGE vydali v třiatřicátém roce své existence již třiadvacáté řadové album. Slušné, že? Je to však o to slušnější, že většina z drážek všech těch vinylů a cédéček obsahovala mimořádný vzorek umění heavy/speed/powermetalového, jenž se na mapě kovového světa nikdy rozhodně neztrácel a naopak dokázal vysílat velice svojský a unikátní signál. Že to mezi tím vším občas zaskřípalo je věc poměrně logická, klasický průvodní jev všeho, co trvá déle než jen nějakou nepodstatnou konzumní chvíli.
Na dobu, v níž vrchní kovový komisař Peavey naposledy propustil všechny kolem sebe a dal dohromady zcela novou sestavu, ovšem tohle prozatím neplatí. S Marcosem Rodriguesem a Vassiliosem „Lucky“ Maniatopoulosem po boku sviští RAGE metalovým dneškem jako namydlený blesk s čerstvou krví v žilách a po nešťastném přešlapu v podobě již zmíněného záseku „21“ přináší všem svým příznivcům vpravdě osvícení.
Jednoznačné v tomto směru bylo již jejich první společné album „The Devil Strikes Again“ (2016) s mimořádně dokreslujícím textem skladby „Back On Track“, a ještě dál zachází právě „Seasons Of The Black“, o rok mladší novinka, vydaná po stejně krátké pauze, jaká dělila alba RAGE v devadesátkách.
Je to všechno náhoda? Možná, ale možná také ne. Na to je Peavey až příliš zkoušený kovář a podkovář. Neomylně vyčenichal talent svých současných souputníků a ve studiu spolu s nimi zavelel na zteč. Kovovou, těžce kovovou, rychlou, těžce rychlou, a melodickou, zatraceně melodickou, jak to jen on dovede. Nové album je díky tomu vystavěno s vysoce ušlechtilým citem pro věci metalové a přestože by se mohlo zdát, že nás plnou parou posílá do nejslavnějších let kapely, není tomu úplně tak. Ano, čerpá se z nich, to snad ani jinak v Peaveyho skladatelském podání nejde, ale výsledek je jiný. Výsledek vlastně definuje RAGE v roce 2017, plné autorské pohody a mající stále co sdělit.
Od úvodní, titulní pecky, omračující nejen riffem a refrénem, ale především husí kůži nahánějícím sólem, u nějž prostě žasnete, jak že komu vůbec přišlo na mysl, to pak Peavey a spol. sází jako trumfy ve zdvihových hrách. „Serpents In Disguise“ s geniálním refrénem, věnovanou (jistě nevědomky) i třeba naší domácí Okamůře, „Blackened Karma“, ponořenou do riffu hustého tak, že by se snad nedal ani krájet, „Septic Bite“, opatřenou podobně betonovou kytarovou hrou (navíc povýšenou textem o tom, jak Peavey stanul tváří v tvář T-Rexovi), anebo celou závěrečnou tetralogii „The Tragedy Of Men“, naznačující, že s odchodem Victora Smolskiho z kapely v žádném případě neodešel i duch výpravnějších, pravému kovu jemně vzdorujících věcí.
„Seasons Of The Black“ se poslouchá jedním dechem, a co víc, ani po několikátém poslechu se neomrzí, spíše naopak. A pokud i to by snad někomu bylo málo, v limitované edici alba objeví znovu nahraných šest věcí z období AVENGER, které to všechno krásně navedou a spojí do jednoho velkého, kovového (samosebou!) kruhu. RAGE, právě teď a právě tady!
1. Season Of The Black
2. Serpents In Disguise
3. Blackened Karma
4. Time Will Tell
5. Septic Bite
6. Walk Among The Dead
7. All We Know Is Not
8. Gaia
9. Justify
10. Bloodshed In Paradise
11. Farewell
12. Adoration (bonus)
13. Southcross Union (bonus)
14. Assorted By Satan (bonus)
15. Faster Than Hell (bonus)
16. Sword Made Of Steel (bonus)
17. Down To The Bone (bonus)
urcite najlepsia doska RAGE od Soundchaser... odchod Smolskeho sa nakoniec javi ako vyborny tah - ak by mala skladatelska kvalita sucasnych RAGE byt na "urovni" ALMANAC, tak to mozu rovno zabalit... uderne riffy, skvele sola a hlavne melodie, ake dokaze vyhutat a podat len Peavy... nazivo ich personalna rosada tiez nakopla, takze za plny pocet...
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký s deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.
GOLGOTHAN REMAINS trochu pročistili zvuk a zvýraznili ULCERATE vibes. Nové EP je pořád hodně agresivní a inspirace novozélandskou ikonou (tentokrát přichází na řadu jejich pozdní tvorba) slouží spíše jako vydatná poleva než jako zásadní konstrukční prvek.
Komplexní metalová skládanka, kde si podává ruce agresivní death metal s dusavými djent výpady, ale i melodickými a klidnějšími pasážemi. Přes veškerou agresivitu to má i zvláštní ladnost. První dojem slušný.
Desítka v rychlém kvapíku pádících válů nenechává nikoho na pochybách o čem že to tady bude. Španěle svůj tradiční hejvík hrají natolik tradičním způsobem, že tradičněji už to nejde. Skladby šlapou, refrény trefují cíl, jen do těch legín už se nenacpu.