Spočítat správně, kolikáté že je „Seasons Of The Black“ album v pořadí diskografie RAGE, to už chce věru nějakou tu kapku trpělivosti a historických znalostí. Obzvláště pokud si orientační obezličky v podobě alb „XIII.“ a „21“ dosadíte do kýženého přehledu a zjistíte, že úplně nesymbolizují pořadové číslo alba, jež byste u nich tak nějak logicky předpokládali. Je to ovšem jednodušší, než by si jeden pomyslel. Album „Prayers Of Steel“ z roku 1985, které vyšlo ještě jako produkt kapely AVENGER, totiž Peavey považuje za součást výše zmíněné diskografie, a tak je všechno, co vyšlo už pod hlavičkou RAGE, nutno posunout o řádek níž. A hleďme, najednou nám to sedí.

Takže RAGE vydali v třiatřicátém roce své existence již třiadvacáté řadové album. Slušné, že? Je to však o to slušnější, že většina z drážek všech těch vinylů a cédéček obsahovala mimořádný vzorek umění heavy/speed/powermetalového, jenž se na mapě kovového světa nikdy rozhodně neztrácel a naopak dokázal vysílat velice svojský a unikátní signál. Že to mezi tím vším občas zaskřípalo je věc poměrně logická, klasický průvodní jev všeho, co trvá déle než jen nějakou nepodstatnou konzumní chvíli.

Na dobu, v níž vrchní kovový komisař Peavey naposledy propustil všechny kolem sebe a dal dohromady zcela novou sestavu, ovšem tohle prozatím neplatí. S Marcosem Rodriguesem a Vassiliosem „Lucky“ Maniatopoulosem po boku sviští RAGE metalovým dneškem jako namydlený blesk s čerstvou krví v žilách a po nešťastném přešlapu v podobě již zmíněného záseku „21“ přináší všem svým příznivcům vpravdě osvícení.

Jednoznačné v tomto směru bylo již jejich první společné album „The Devil Strikes Again“ (2016) s mimořádně dokreslujícím textem skladby „Back On Track“, a ještě dál zachází právě „Seasons Of The Black“, o rok mladší novinka, vydaná po stejně krátké pauze, jaká dělila alba RAGE v devadesátkách.

Je to všechno náhoda? Možná, ale možná také ne. Na to je Peavey až příliš zkoušený kovář a podkovář. Neomylně vyčenichal talent svých současných souputníků a ve studiu spolu s nimi zavelel na zteč. Kovovou, těžce kovovou, rychlou, těžce rychlou, a melodickou, zatraceně melodickou, jak to jen on dovede. Nové album je díky tomu vystavěno s vysoce ušlechtilým citem pro věci metalové a přestože by se mohlo zdát, že nás plnou parou posílá do nejslavnějších let kapely, není tomu úplně tak. Ano, čerpá se z nich, to snad ani jinak v Peaveyho skladatelském podání nejde, ale výsledek je jiný. Výsledek vlastně definuje RAGE v roce 2017, plné autorské pohody a mající stále co sdělit.

Od úvodní, titulní pecky, omračující nejen riffem a refrénem, ale především husí kůži nahánějícím sólem, u nějž prostě žasnete, jak že komu vůbec přišlo na mysl, to pak Peavey a spol. sází jako trumfy ve zdvihových hrách. „Serpents In Disguise“ s geniálním refrénem, věnovanou (jistě nevědomky) i třeba naší domácí Okamůře, „Blackened Karma“, ponořenou do riffu hustého tak, že by se snad nedal ani krájet, „Septic Bite“, opatřenou podobně betonovou kytarovou hrou (navíc povýšenou textem o tom, jak Peavey stanul tváří v tvář T-Rexovi), anebo celou závěrečnou tetralogii „The Tragedy Of Men“, naznačující, že s odchodem Victora Smolskiho z kapely v žádném případě neodešel i duch výpravnějších, pravému kovu jemně vzdorujících věcí.                 

„Seasons Of The Black“ se poslouchá jedním dechem, a co víc, ani po několikátém poslechu se neomrzí, spíše naopak. A pokud i to by snad někomu bylo málo, v limitované edici alba objeví znovu nahraných šest věcí z období AVENGER, které to všechno krásně navedou a spojí do jednoho velkého, kovového (samosebou!) kruhu. RAGE, právě teď a právě tady!