OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Taky máte v poslední době pocit, že progresivní rock, metal, nebo jak tomu chcete říkat, hraje vlastně jen hrstka lidí, kteří se mezi sebou porůznu druží, páří a vytváří tak neskutečné množství projektů? Ne? Tak dalším důkazem tvrzeného je i sólovka Jamese LaBrieho - MULLMUZZLER - s pořadovým číslem dvě. SAMÝ POJEM, tak se dají v kostce obsáhnout ostatní pachatelé. A to si ještě nutno připočíst skladatelskou výpomoc pánů Wehrkampa a Cadden-Jamese z progres-úderky SHADOW GALLERY ve dvou skladbách a pana „ukaž-mi-kapelu-ve-které-nehraju“ Gardnera v první věci "Afterlife". Máte konečně deja-vu?
Už první MULLMUZZLER se vyznačoval, ač i tehdy šlo o dost progresivní záležitost, minimem kytarových sól a když už na ně došlo, připomínaly spíše vylepšenou vyhrávku. Ale nevadilo to, a nevadí to ani na novince. Méně je někdy více. Pánové zapracovali na náladotvornosti celého dílka, takže písně jsou ještě o chloupek barevnější než v minulosti. Nejkrásnější se mi pak jeví trojka "Confronting The Devil" (ta Stínová galerie je tam trošku cítit, pravda), kde kytary malují zajímavé, exotikou načichlé motivy, aby přes nostalgický bridge vynikl James v nádherně klenutém refrénu. Trochu nám ztloustl, co mu vypadalo na hlavě nahrazuje vousem, ale zpívat nezapomněl ani trochu, perla! Závěrečný náklep v "Tell Me" byste asi také neočekávali, navíc klávesy vyhrávají v téměř diskoidním rejstříku - tady mrazí v zádech! Samozřejmostí jsou i věci s klavírem, balada (hodně povedená "Believe", náladou do DREAM THEATER) i krapítek rychlejší ("Falling" nebo "Listening"). Piano dostalo poměrně hodně prostoru a jeho využití je více než účelné. Pokud budeme pokračovat o instrumentaci, vyčnívají především bubny Mikea Manginiho (ex-EXTREME, ANNIHILATOR atd.). Jsou tvrdé, doslova husté, skvěle technicky vedené. Mike je naprostý univerzál, zahraje všechno a zahraje to skvěle!
Co chcete slyšet na závěr? Točím dvojku MULLMUZZLERa celý den, teď minimálně po desáté pouštím repeat a pořád nemám dost. Takže se mi to asi líbí, ne?
MULLMUZZLER pana LaBrieho podruhé a snad ještě výživnější než s jedničkou. Připočítáme-li skladatelskou výpomoc Trenta Gardnera a maníků ze SHADOW GALLERY, není proč váhat. Navíc bubeník Mike Mangini se skutečně překonává!
8,5 / 10
Bryan Beller
- basa
Mike Mangini
- bicí
Mike Keneally
- kytara
Mike Borkosky
- doplňkové kytary
Matt Guillory
- klávesy, piáno, samply
Trent Gardner
- doplňkové klávesy
James LaBrie
- vokály
1. Afterlife
2. Venice Burning
3. Confrontating The Devil
4. Falling
5. Stranger
6. A Simple Man
7. Save Me
8. Believe
9. Listening
10. Tell Me
2 (2001)
1 (1999)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Magna Carta
Stopáž: 52:34
Produkce: James LaBrie
Studio: Waltz, M. I. Studios, Soundtek, Power Plant
urcite lepsie nez keep it to yourself....a slabsie ako Elements of persuasion....
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.