Švédové WATAIN a jejich rituální black metal vždycky budili jisté kontroverze. Byla to zejména jejich živá vystoupení, smrtelně vážně pojímané obřady, jež se neštítily ani krvavých obětí. I přes tyto nejviditelnější prvky však WATAIN zůstávají kapelou, jejíž přínos možná není vyloženě stylotvorný, přesto jsou však spolkem, který je v žánru solidním a se spolehlivým jménem.

O to větší zájem nové album WATAIN vzbudí i z toho důvodu, že od poslední nahrávky „The Wild Hunt“ uplynulo pět let. Půl desetiletí, v němž se kapela musela vyrovnat se smrtí blízkého přítele, frontmana holandských THE DEVIL´S BLOOD a člena živého line-upu WATAIN, Selima Lemouchiho. Podle zpěváka Erika Danielssona to byl jakýsi náraz na realitu: „Tohle není hra. Tohle je život a smrt“, nechal se slyšet. A nové desce „Wolf Trident Eclipse“ to dodalo i jistou váhu.

WATAIN se po epicky rozprostřené poslední desce vrátili zpět k přímočarému, byť nikoliv primitivistickému stylu. Jasně slyšitelný je návrat k ostřejší, méně cizelované produkci. Pryč jsou akustické kytary a pomalu budované atmosférické pasáže. Naprosto zřejmý je návrat k přístupu, který byl charakteristický pro první album „Rabid Death´s Course“. Noví WATAIN jsou solidní nářez, který zbytečně nepřibržďuje. Snad jen v poslední skladbě „Antikrists Mirakel“ dojde k jakémusi zpomalení, které stojí na primitivním dvouakordovém riffu.

Ještě, že už je to konec, protože při své sedminutové délce a jen minimálnímu vnitřnímu vývoji je to přeci jen kousek trochu ubíjející. WATAIN střídají svižné sypačky typu „Nuclear Alchemy“ s valivými kusy („Taufelsreich“) a poměrně ortodoxně se drží svého čertovského kopyta. Tedy - nepřichází s ničím novým, konzervativně lpí na pravidlech. Na druhou stranu, přinášejí černokovovou jistotu. Jistotu, která nepřekvapí, nesednete si z ní na zadek, ale tak nějak spolehlivě funguje. Ano, je to do jisté míry sebestředné album plné žánrové pózy - ale to k tomu tak trochu patří.