PORTAL jsou prostě PORTAL. Ničím duchaplnějším nelze začít recenzi jejich dalšího počinu vymykajícího konvenčnímu pojímání metalové (a vůbec jakékoliv) muziky. Australský úkaz je tu s námi již více než dvě dekády. Dost dlouhá doba na to, abyste si zvládli vybudovat vlastní tvář a hudební směřování. V případě tohoto tajemně se tvářícího uskupení však všechna předchozí slova dostávají ještě novou dimenzi.

Vlastní tvář a hudební směřování je totiž, bez ohledu na to, co si o tvorbě PORTAL kdo myslíme, zcela jasným identifikačním znakem této skupiny. A tento trend pětice v čele s frontmanem říkajícím si The Curator neopouští ani v roce 2018. Změny v porovnání s 5 let starým počinem „Vexovoid“ hledejme především v jistém zprůhlednění anebo snad lépe řečeno odlehčení kytarového zvuku.

Tam, kde se PORTAL v minulosti doslova rochnili v bažinatém nazvučení huhlajících kytar, dnes hoblují s o něco (ale opravdu jen o něco) menší zálibou v hudebních zvrácenostech. Ve výsledku to znamená, že především zvuk sekyr se nyní více blíží k „běžnému“ pojetí smrtícího kovu, avšak stále to neznamená, že by se PORTAL chtěli poslušně zařadit do řady a nijak z ní nevyčnívat.

Jejich riffování je nadále hniloba sama a disharmonické kytarové kejkle nepřestávají tvořit páteř jednotlivých těžce stravitelných skladeb. Atmosféra všudypřítomného zmaru, chaosu a nihilismu i navzdory této mírné revizi zvuku ani zdaleka nepolevuje, k čemuž opět výrazně napomáhá Curatorův hlas, pohybující se na zdánlivě nesmyslném pomezí growlingu a šepotu.

Pokud by však některým staromilcům přišel současný zvuk skupiny až příliš uhlazený, noisové šílenství „Spores“ jim snad poskytne alespoň malou náplast. Odhlédnouc od této vymykající se záležitosti, se zajímavých věcí na „Ion“ děje i tak dost. Hudba PORTAL byla vždy o ochotě rozlousknout tu na povrchu velmi tvrdou a nepřístupnou slupku a s větší než malou dávkou trpělivosti se pustit do konzumace obsahu pod ní. Nejinak je tomu i nyní, kdy po prvotním poslechu, věnovaném prozkoumávání terénu posluchač nachází zajímavá a ač to může znít lehce překvapivě, i vtipná místa, kdy se dá lehce poznat, že ani přísně střežená image a tajemstvími opředená prezentace skupiny se nebere až tak vážně.

Vysokorychlostní kolotoč, věrně doprovázený kakofonicky znějícími kytarovými riffy nejednou i zpomalí a nechá vyniknout jemnější kytarové práci, která si však i v těchto momentech ponechává svůj běžným pravidlům se vymykající postoj. Oscilace mezi obhroublým sekyrnictvím, ne nepodobným například starším INCANTATION, jak trefně v recenzi předchozího počinu poznamenal kolega Martin Lukáč, a blackovou misantropií prostoupenou kytarovou vichřicí dodává kolekci tradičně ještě méně lidský rozměr, než vše ostatní kolem.

Vzpomínám si moc dobře na svoji 8 let starou recenzi „Swarth“, kdy jsem udělal chybu v podobě neochoty přistoupit na svébytnou hru těchto Australanů. Problém tehdy nebyl v nedostatečném poslechu recenzovaného materiálu, ale jako spíše v neakceptaci fikčního hudebního světa PORTAL. Stejnou mýlku už letos udělat nehodlám. Tím zároveň nechci tvrdit, že toto velmi specifické pojetí extrémních metalových odnoží musí každý bezvýhradně přijmout. Tento chlapík zůstává pořád dost svéhlavý na to, aby se s ním chtěli všichni kamarádit.