PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Věřte tomu nebo ne, ale existovala doba, kdy sousloví symfonický metal nebylo z kategorie neslušných a sprostých slov. Nikdo to tehdy ještě neřezal kolotočářstvím a sedláctvím jako dnes. K dnešnímu dni sedmnáct let neaktivní AGNUS DEI byli tenkrát nejzářivější jméno ze vznikající scény, která pak ovlivnila mnoho ostatních kapel. Výsadou AGNUS DEI bylo to, že symfonické nástroje měly stejný prostor jako kytary a žánrově se bralo ze všeho, co proletělo kolem.
Ať to byl doom metal, klasická hudba nebo jazzrock. Vznikly dvě zásadní nahrávky, které v mnoha srdcích přežily doteď. Důkazem budiž to, že je v sále pár figur co přijelo/přilétlo z dálek jen kvůli tomuto večeru. Zbytek tvoří pamětníci. Mnohé z nich jsem viděl před sedmnácti lety na posledním koncertu AGNUS DEI. Víc vrásek, víc kilo, míň vlasů. 150 figur v Lampě. Většinou ti, co před dvaceti lety formovali plzeňskou metalovou a hardcorovou scénu. Vlastně skoro jako sraz ze základky. Nostalgie a vzpomínání. Modlím se, aby koncert nebyl jen o tom.
Dojmy po koncertě půl na půl. Skladbám prospěl současný zvuk a bylo skvělé je slyšet zase živě. Z tohoto pohledu je to lepší než ze studia. Mé obavy z Honzovo intonace v čistých pasážích vzaly za své. Tím nechci říci, že nikdy nic netahalo za uši, ale ustál to se ctí. Cover verze od ALICE, POSITIVE MIND a hlavně pak cajdáku „Nothing Else Matters“ od METALLICY jsou u mě trochu za čárou a zbytečně koncert ředí. Ostatní k mému překvapení funguje i po těch letech a dokazuje, že principál souboru Honza Šimon měl své nejlepší tvůrčí období jednoznačně před více jak dvaceti lety.
Začátek koncertu je asi nejsilnější. Trochu teatrální nástup s obrovskou svící. Smíšené dojmy rozfoukávají skladby „Clowns and Wings“, „Ultima Gens“ a „Eve Negative“. Na tenhle moment svoji sílou útočí už jen konec setu a pecky „Art of me“ a „Butterfly queen“. S potěšením musím uznat, že tam, kde přístup k více jak dvacet let starým nahrávkám znesnadňuje dřevní zvuk, stála jejich živá prezentace za to.
12.1.2018 – Plzeň, Divadlo pod Lampou
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.