Jsou tomu už 4 roky, co naposledy utichly hřmící kytary, kterými jsou nahrávky DIRGE pověstné. Posledně to, pravda, už nemělo tu šťávu, jakou disponovali fantastičtí předchůdci alba „Hyperion“ z roku 2014. Francouzští post-metalisté jako by narazili na strop možností, které jim jejich žánr nabízel.

Tak trochu nenápadně vydaný kousek koncem loňského roku však příliš o jejich další budoucnosti nenapoví.  Minialbum „Alma / Baltica“ je totiž poměrně výrazným úkrokem na jednu z nabízejících bočných cestiček a nedá se očekávat, že by po ní tato kapela hodlala kráčet i nadále.

Vyklidněná, ambientními vlnami prodchnutá nahrávka působí v porovnání s dosavadním snažením skupiny jako velmi zjemňující chill-out, přesto je však s minulostí DIRGE spojena více než pevným poutem. Atmosféra neklidu, napjatého očekávání blížící se apokalypsy a naprosté agónie a odevzdanosti je možná právě zde ještě naléhavější, než kdykoliv předtím.

Úvodní „Alma“ pracuje s motivem silného očekávání. Zní jako intro ke „klasickému“ albu skupiny, kdy úvodní minimalistický motiv postupně sílí, přichází podpora poloakustické kytary a první údery bicích. Chybí už jen mohutná riffová hradba, která smete vše doposud slyšené. Ta však nepřichází a nedočkáme se jí ani v dalším průběhu. Mohlo by se zdát, že právě její absence je velikým nedostatkem tohoto díla, avšak ve skutečnosti právě tento neklid anebo v jistém slova smyslu i nenaplněná očekávání jako by nahrávce dodávaly velmi silné vnitřní pnutí.

Další kompozice už totiž probíhají v o něco poklidnějším tempu, více tíhnou k elektronickému minimalismu a tím pádem se o něco více vzdalují původní tvorbě DIRGE. Ne však natolik, aby se i zde nedaly rozpoznat styčné plochy. Francouzům se v každém momentě tohoto EP podařilo zachovat jejich specifický rukopis a náladu, který, jak se ukazuje, dokáže velmi dobře působit i bez zboostrovaných kytar a naléhavého řevu Marca T.

V tuto chvíli je vcelku jedno, jak na „Alma / Baltica“ nahlížet s ohledem na další fungování této pozoruhodné skupiny. V kontextu její dosavadní tvorby je to na první poslech vymykající se počin, který však ve druhém plánu dává zcela jasný smysl. DIRGE totiž ve svém jádru zůstávají nadále bezútěšní, silně atmosféričtí a nespoléhající se na první signální. Zkrátka a jasně – zůstávají nadále sví! Obligátní „těším se na jejich další směřování“ je v tomto případě mnohem více úpřímným zvoláním, než omšelým klišé.