OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou tomu už 4 roky, co naposledy utichly hřmící kytary, kterými jsou nahrávky DIRGE pověstné. Posledně to, pravda, už nemělo tu šťávu, jakou disponovali fantastičtí předchůdci alba „Hyperion“ z roku 2014. Francouzští post-metalisté jako by narazili na strop možností, které jim jejich žánr nabízel.
Tak trochu nenápadně vydaný kousek koncem loňského roku však příliš o jejich další budoucnosti nenapoví. Minialbum „Alma / Baltica“ je totiž poměrně výrazným úkrokem na jednu z nabízejících bočných cestiček a nedá se očekávat, že by po ní tato kapela hodlala kráčet i nadále.
Vyklidněná, ambientními vlnami prodchnutá nahrávka působí v porovnání s dosavadním snažením skupiny jako velmi zjemňující chill-out, přesto je však s minulostí DIRGE spojena více než pevným poutem. Atmosféra neklidu, napjatého očekávání blížící se apokalypsy a naprosté agónie a odevzdanosti je možná právě zde ještě naléhavější, než kdykoliv předtím.
Úvodní „Alma“ pracuje s motivem silného očekávání. Zní jako intro ke „klasickému“ albu skupiny, kdy úvodní minimalistický motiv postupně sílí, přichází podpora poloakustické kytary a první údery bicích. Chybí už jen mohutná riffová hradba, která smete vše doposud slyšené. Ta však nepřichází a nedočkáme se jí ani v dalším průběhu. Mohlo by se zdát, že právě její absence je velikým nedostatkem tohoto díla, avšak ve skutečnosti právě tento neklid anebo v jistém slova smyslu i nenaplněná očekávání jako by nahrávce dodávaly velmi silné vnitřní pnutí.
Další kompozice už totiž probíhají v o něco poklidnějším tempu, více tíhnou k elektronickému minimalismu a tím pádem se o něco více vzdalují původní tvorbě DIRGE. Ne však natolik, aby se i zde nedaly rozpoznat styčné plochy. Francouzům se v každém momentě tohoto EP podařilo zachovat jejich specifický rukopis a náladu, který, jak se ukazuje, dokáže velmi dobře působit i bez zboostrovaných kytar a naléhavého řevu Marca T.
V tuto chvíli je vcelku jedno, jak na „Alma / Baltica“ nahlížet s ohledem na další fungování této pozoruhodné skupiny. V kontextu její dosavadní tvorby je to na první poslech vymykající se počin, který však ve druhém plánu dává zcela jasný smysl. DIRGE totiž ve svém jádru zůstávají nadále bezútěšní, silně atmosféričtí a nespoléhající se na první signální. Zkrátka a jasně – zůstávají nadále sví! Obligátní „těším se na jejich další směřování“ je v tomto případě mnohem více úpřímným zvoláním, než omšelým klišé.
Zbavte DIRGE kytarového lomozu a vokálu Marca T. Zůstanou vám hudební minimalismus a bezútěšná atmosféra.
7,5 / 10
Luz
- basa
Marc T.
- kytara
Alain B.
- bicí
Stephane L.
- kytara
1. Alma
2. Red Dawn Tibesti
3. Black Shore
4. Baltica (Sine Time Reoscillated)
5. Pure
Alma / Baltica (EP) (2017)
Hyperion (2014)
Elysian Magnetic Fields (2011)
Wings Of Lead Over Dormant Seas (2007)
And Shall The Sky Descend (2004)
Blight And Vision Below A Faded Sun (2000)
Down Last Level (1998)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.