Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nepředpokládám, že se po světě pohybuje mnoho fandů BORKNAGAR, SOLEFALD, ARCTURUS a dalších severských band, jež jsem si kdysi zvykli trochu nabubřele nálepkovat jako „avantgardní“, kteří by neznali IN VAIN. Pokud ano, dělejte se sebou něco, sakra! Tahle mnohohlavá saň z norského Kristiansandu je zárukou špičkového metalu, který spojuje deathovou pronikavost, blackovou melodiku, pagan vibrace a kaskádovité čisté popěvky, jež se můžou zrodit snad jenom pod skandinávskými vodopády a v okolí dravých horských bystřin. Sestavou IN VAIN se v historii mihly i klíčové persony severské metalové scény jako Ivar Bjørnson či Garm. Dobrá adresa.
Předposlední řadovkou „Ænigma“ si kapela nastavila laťku proklatě vysoko, protože jejich hudební fúze se tu dostala do téměř dokonalé rovnováhy. Křupavé pohanské riffy, komplexní struktura skladeb i moderně znějící čistý vokál vytvořily podmanivou a přitažlivou paletu motivů. Úkol tedy zněl jasně: novinka „Currents“ musí po pěti letech skočit hodně vysoko.
A jak se odlepuje od země? Předně, pro někoho může být trochu složitější akceptovat, že v úvodních skladbách IN VAIN sahají po zalomených metalcoreových riffech spíš než po dřívější pagan zpěvnosti. S nástupem refrénu „Seekers of the Truth“ je ale zřetelné, že ta stará dobrá melodika tam je, jen překrytá novou vrstvou. A kupodivu – ono to pořád kope! V progresivně zasekávané „Soul Adventurer“ se ke slovu konečně naplno dostane i velebný vokál Sindre Nedlanda a nadýchaný nordický refrén. Lehký žánrový posun v projevu kapely posvětí i odstáté uši, struny a hlasivky hostujícího frontmana TRIVIUM Matta Heafyho. V následující „Blood We Shed“ zasadí IN VAIN tvrdý deathcoreový hák, který sedne přesně na bradu, překvapivě i v naléhavé melodické variaci. Seznamovací fáze je u konce, plavba v Proudech začíná.
Velebná borknagarovská „Origin“ pokračuje v suverénním míchání majestátních ploch s řezavými vstupy kytar. Sindreho vokál se nad ní tyčí jako vzedmutá příbojová vlna. Následující oratorium „En Forgangen Tid (Times of Yore Pt. II)“spustí hotovou tsunami. Fenomenální chorál v norštině je jako nezadržitelná masa, jen částečně zkrocená doomově zasmušilou mezihrou. Kontrast s prvním dílem, který blackově bouřil a řezal na albu „Ænigma“, snad nemůže být větší, přesto (nebo právě proto) tvoří obě skladby strhující třináctiminutový epos. Chcete esenci norského metalu? Pijte do dna!
Nejsvižnější výplach alba přináší „As The Black Horde Storms“, jejíž plamen rozdmýchavá zčernalý tremolový riff a houpavá mezihra s ponurým hrdelním zpěvem. Pokud se někde IN VAIN hlásí ke svým kořenům, je to právě v téhle kompozici. Grand finále patří košaté „Standing on the Ground of Mammoths“, kde si kapela vedle kloubení extrémních poloh a hymnických pasáží (silně evokujících nejsilnější momenty „oldendomainovských“ BORKNAGAR), přivolává na pomoc i tradiční saxofon. Jeho zastřený zvuk přidává do už tak pestré palety barev další odstín a bouřlivé dílo je tak dovršené.
„Currents“ je album vyprávějící o proudech a vlnách, které mění náš svět. Stejně tak je to album, které si s proudy a vlnami hraje i na kompoziční úrovni. Kypící, proměnlivé, neklidné severní moře nakonec vydává jasné poselství – „Ænigma“ možná byla chytlavější, „Currents“ ale svoje podmanivé šifry uvolňují postupně a vyrovnají se jí. IN VAIN nemají tak zvučné jméno jako BORKNAGAR, SOLEFALD či VINTERSORG, ale ve srovnání posledních alb odchází jako přesvědčiví vítězové.
P. S. Recenzoval jsem „klasickou“ CD verzi. Speciální edice obsahuje o dvě skladby více.
1. Seekers of the Truth
2. Soul Adventurer
3. Blood We Shed
4. En forgangen tid (Times of Yore Pt. II)
5. Origin
6. As the Black Horde Storms
7. Standing on the Ground of Mammoths
Diskografie
Solemn (2024) Currents (2018) Ænigma (2013) Mantra (2010) The Latter Rain (2007) Wounds (EP) (2005) Will the Sun Ever Rise? (demo) (2004)
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.