Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako červená nit se i existencí našeho serveru vine kariéra těchto talentovaných muzikantů pocházejících z amerického Jihu. Těšili jsme se z nadějných a nespoutaných začátků, kdy jejich divoké desky bořily hranice tvrdých žánrů. Velká část tehdejší redakce nešetřila nadšením z třetího alba – „Alaska“, jež značilo i velký průlom směrem k širšímu posluchačstvu. Spolu s Chuckem Norrisem jsme podrobili tvrdé kritice nahrávku plnou coverů „The Anatomy Of“, abychom však hned zanedlouho opět tleskali jejich dalším a dalším počinům, z nichž ten do letošního března poslední jsme pro změnu nerecenzovali vůbec.
Velmi dobře si vybavuji pocity, které alespoň u mě poslech „Coma Ecliptic“ vzbuzoval. Tím nejčastěji zmiňovaným bych určitě vybral překombinování. Činilo mi poměrně veliké potíže nahrávku doposlouchat na jeden zátah, zapamatovat si nějaký motiv či se zorientovat v té změti progresivně orientovaného muzicírování. Přitom se v zásadě nejednalo až o takový stylový odklon od konstantního vývoje skupiny. Bohužel to, co skvěle fungovalo na albu „The Parallax II: Future Sequence“ z roku 2012, se na jeho následovníkovi tak trochu rozbujelo do obludných rozměrů.
Komplikované konstrukce, časté střídání nálad, motivů i vokálních poloh najednou jakoby přestalo působit tak účelně jako v minulosti. I ony hravé pasáže plné šikovného kouzlení s hudebními nástroji, které v zásadě pro posluchače příjemným způsobem maskovalo fakt, že se skupina chce předvést, se jaksi začalo zadrhávat. V zásadě to ale deska nebyla zlá, nicméně dost jasně naznačila, že z kdysi neposedných a kreativních mladíků se stává usedlý derivát progresu pro „dospěláky“.
V tomto ohledu na nás prostřednictvím první poloviny letošní nadílky nové muziky s visačkou BETWEEN THE BURIED AND ME čeká poměrně příjemné překvapení. „Automata I“, jak zní název prvního z letošní dvojice ohlášených alb, představuje určitou variantu mnohými jinými předtím vyzkoušeného návratu ke kořenům. Skupina jakoby se po epickém a poněkud pompézním předchůdci rozpomněla na své ostřejší začátky.
První tóny úvodní „Condemned To The Gallows“ představují již v minulosti vyzkoušený koncept ve stylu „jemný úvod – stopka – nářez“, takže příliš nepřekvapí, že po sametové melodii, podpořené citlivým přednesem Tommyho Rogerse přichází ostrý nástup a klasický metalový „klepec“. Přímočarý přístup však od této skupiny nečekejte ani nyní. Skladba střídá motivy, volně přechází z nasupené vypalovačky do melodických refrénů, z hustých riffů do vzletných kytarových vyhrávek, přičemž tradičně neposedná rytmika jednoznačně diktuje tempo hry.
Pozitivním je rozhodně fakt, že se pětice rozhodla opět pro určité zpřehlednění skladeb, aníž by přitom musela slevovat ze svého progresivního cítění. Jednotlivé písně tak (opět) nabídnou v detailech velmi chytlavé motivy a v celku pak jejich organické propojení za aplikace poměrně jednoduchého schématu střídání tvrdších a měkčích, nebo chcete-li melodičtějších pasáží. Prakticky každá skladba, snad s výjimkou „Millions“, tak opět nabídne dynamické a velmi pestré dění, svěží nápady a celkově kapelu hrající při maximální chuti.
Ona zmiňovaná výjimka pak představuje velmi čitelně a na poměry amerických i poměrně přímočaře střiženou skladbu s vysokým hitovým potenciálem. Přestože ani zde nechybí ono typické prostřídávání ostřejších a jemnějších momentů, představuje „Millions“ se svojí nadmíru chytlavou a zasněnou ústřední melodickou linkou ojedinělou skladbu v celé historii BETWEEN THE BURIED AND ME.
Zajímavé je, že skupina oproti předchozímu albu ve svém výrazivu neprodělala žádné výrazné změny. Jen prostě trochu ubrala plyn tam, kde už to bylo lehce kontraproduktivní, opět se více zaměřila hlavně na své silnější stránky, zkrátka dala se více do pohody a zahodila mírnou křeč a tlak, který je na ní s každou další nahrávkou bezpochyby vyvíjen. Výsledkem toho je s lehkostí naservírovaná (půl)deska, která se v žádném případě nerozchází s epickými choutkami z nedávné minulosti („Yellow Eyes“ a hlavně závěrečná „Blot“) a zároveň dokáže nabídnout i přímočařejší skladby („Millions“). Především však jako celek krásně plyne a sype jeden velmi dobrý nápad za druhým.
Tato kapela je opět ve výborné formě. Nemám tedy jediný důvod myslet si, že by to za pár měsíců měla v podobě druhého dílu tohoto recenzovaného kotouče jakkoliv pokazit.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.
GOLGOTHAN REMAINS trochu pročistili zvuk a zvýraznili ULCERATE vibes. Nové EP je pořád hodně agresivní a inspirace novozélandskou ikonou (tentokrát přichází na řadu jejich pozdní tvorba) slouží spíše jako vydatná poleva než jako zásadní konstrukční prvek.
Komplexní metalová skládanka, kde si podává ruce agresivní death metal s dusavými djent výpady, ale i melodickými a klidnějšími pasážemi. Přes veškerou agresivitu to má i zvláštní ladnost. První dojem slušný.