Američané THE SWORD možná nejsou u nás příliš známým tělesem, ale skupina, která za dobu o něco málo přesahující období deseti let stihla vydat, včetně tohoto, 6 studiových alb a 1 živák rozhodně náleží k plodným interpretům. Jejich staromilsky pojatý hard rock „sabbathovského“ provedení nepostrádá v žádné z vývojových fází kapely šťavnatost ve zvuku ani jistotu v kompoziční stránce věci.

V dnešní době je v kurzu neustálé přirovnávání k minulosti a kategorizování každé druhé nahrávky jako více či méně „retro“, fakt je ale ten, že THE SWORD se skutečně moc rádi ohlížejí do minulosti. Pokaždé však ve svých předchozích pěti řadových albech dokázali nabídnout svůj sebevědomý rukopis a svým způsobem i oponenturu k neustálému zdůrazňování toho či onoho období z rockové historie, kterým se současné kapely nechávají ovlivnit. V tomto směru to rozhodně nemají lehké, neboť se zdá, že vše podstatné už na tomto poli bylo vymyšleno a cokoliv následující je už jen variace existujícího. Proč ne, tím pádem ale asi jakékoliv škatulkování jako „retro“ a tak podobně začíná působit lehce kontraproduktivně.

Cílem této odbočky bylo zdůraznit, že THE SWORD jsou velmi jednoduchý „terč“ podobného šuplíkování právě díky svému důrazu na sedmdesátkový zvuk, resp. na to, co si pod ním představujeme. Kompoziční propracovanost a vůbec celkové provedení jejich skladeb je však plně v souladu se současnými poznatky, což ve výsledku značí, že tito Američané, stejně tak jako mnozí jiní, znějí spíše jako naše představa starých rockových časů než že by vykrádali staré klasiky.

To samé do puntíku platí i o jejich šesté řadovce, která pokračuje v trendu započatém na předchůdci „High Country“ z roku 2015. Těžké kytarové riffy postupně mizí, stejně tak celkově zatěžkaný zvuk a do popředí se ještě výrazněji dostávají vzdušné melodie a ruku v ruce s nimi i čím dál tím více psychedelie. Jakoby se THE SWORD svým způsobem chtěli po hardrockových začátcích poohlédnout po něčem, co jim poskytne větší tvůrčí rozlet, přičemž jedním očkem začali pošilhávat po art rocku.

Začátek, který po ústředním motivu („Prelude“), jenž se v průběhu nahrávky ještě několikrát navrátí na scénu, představuje řízná skladba „Deadly Night“ je sice stále patřičně zemitý, avšak v porovnání s mnohem zahuštěnější minulovou tvorbou představuje další úkrok ven z říše hutného hard rocku. Postupně se zkracuje i na stopáži jednotlivých skladeb, což umožňuje existenci ještě většího množství přímočarých hitovek („Twilight Sunrise“, „Used Future“).

Naproti tomu registrujeme i výraznější inklinaci k psychedelii a atmosféričtějšímu pojetí, což představují skladby jako instrumentální trip „The Wild Sky“, který po zastřenému úvodu vyšperkuje vskutku výživné bluesem silně načichlé kytarové sólo, anebo na albu nejdelší „Sea Of Green“, představující v porovnání se zbytkem nahrávky velkorysý kompoziční celek.

Z dosavadní tvůrčí linie THE SWORD symbolizuje výrazné vybočení čistě na zvuku piána a doprovodných kláves postavená „Nocturne“, která v sobě nezapře snad až soundtrackové ambice. V těchto chvílích těžko uvěřit, že stále posloucháme ty kytarové ostré hochy z minulých nahrávek. Podobné pocity nezažene ani následující „Don`t Get Too Comfortable“, jejíž zvuk už opět diktují elektrické kytary, ale vokál Johna Cronise se čím dál více drží v klidných a zpěvných polohách.

A nutno říci, že mu to v nich sluší náramně. Já osobně totiž tuto postupnou proměnu skupině bezvýhradně věřím a uznávám, že má a stále bude mít hodně co říct i pokud zvuk kytar v jejich písních bude čím dál méně nabroušenější. Nikoliv však méně košatý a lahodný! Stačí se zaposlouchat do již vzpomenuté „Don`t Get Too Comfortable“, kdy sluchy obšťastní další dávka bluesových vyhrávek anebo do titulní „Used Future“ s natolik přímočaře střiženým ústředním riffem, že by se za něj nemusela stydět ani jistá australská legenda s elektrickým bleskem v logu.

Sledovat pozoruhodnou kariéru této kapely z amerického Texasu se rozhodně vyplatí. Její vývoj jakoby v sobě zrcadlil vývoj tvrdé muziky před více než 4 dekádami, ale přesto anebo právě proto v žádném případě nemáme co dělat s nějakým skanzenem pro pamětníky. THE SWORD totiž dokazují, že ačkoliv základní stavební prvky této hudby vznikly už dávno, jejich opečovávání a postupné ladění a stejně tak i dolování ještě stále není u konce. To už si budu během poslechu skvělé „květinové“ hymny „Come And Gone“ připomínat pořád dokola.