Děj s knižní předlohou příliš společného nemá, ale vlastně to vůbec nevadí. Už při chůzi z kina jsem přemýšlel, kdy na to půjdu podruhé. Proč? Ten film má naprosto zběsilý děj a je prošpikován odkazy na pop-kulturu osmdesátek. Věřím, že sem z nich dokázal vstřebat necelou polovinu. Ve finální bitvě vidíte Nindža želvy, Mechagodzilu, Železnýho obra, robota Gundama a mnohé další. Mezi všemi řádí Delorean z Návratu do budoucnosti a nad tím vším hřmí „We´re Not Gonna Take it“ od TWISTED SISTER. vy vlastně nemáte pocit, že se děje něco nepřístojného nebo divného. Dokonce to ani není digi-bordel jako v mnohých jiných filmech. Při tomhle prostě každý skoro čtyřicetiletý nerdorocker musí mít slzy v očích.

Píše se rok 2045. Lidstvem hýbe jediná hra OASIS. Jedná se vlastně o VR MMO RPG, kde můžete dělat cokoliv. Všichni mají avatara a žijí svůj sen ve hře. Hru navrhnul dobrosrdečný introvert, který vyrostl v osmdesátkách na osmibitech a miluje popkulturu osmdesátých a devadesátých let. Po své smrti vyhlásí soutěž o vlastnictví celé hry, která je představena jako nejsilnější socio-ekonomický projekt na zeměkouli. Soutěž spočívá v tom, že do hry schoval tři klíče, které vedou k „easter eggu“.

Samozřejmě se začne odehrávat zběsilý závod o to, kdo klíče najde. Krom jednotlivců jsou ve hře i „klany“ a specializované firmy, které chtějí hru ovládnout a vydělat na tom. Jednou z nich je IOI. Ta zaměstnává tisíce lidí, kteří jsou placeni, aby klíče našli. Stejně tak i mnoho lidí zotročuje, protože i virtuální dluhy se musí splácet.

Více jak polovina filmu se vlastně odehrává ve virtuálním prostoru, protože ten opravdový svět vypadá povětšinou jako smeťák. Film nejen že předkládá vizi toho, kde mohou hry skončit až WOW narazí na virtuální realitu a propojí se sociální sítěmi, ale pokládá si i otázky ohledně bezpečnosti, virtuální identity, toho, zdali je důležitější hrát nebo vyhrát, a vlastně i tu základní. Nakolik hry odvádí od reality. Tyto filosofické črty jsou ale zabaleny do ryzí zábavy, při které vás film nenechá vydechnout.

Hlavní kostra děje je vlastně triviální. Už na začátku tušíte, jak to skončí a nic vás nemá šanci překvapit. Mám pocit, že v posledních letech někdo vytvořil pro podobné děje šablonu. V čem je ale Ready player One odlišný, je to, že se do něj nalilo hodně peněz a je to na něm vidět. Stejně tak v tom, co jsem zmiňoval na počátku. Odkazů na pop-kulturu osmdesátek a devadesátek tu je požehnaně a já si vlastně nevzpomínám, jestli jsem v posledních letech viděl film, kde bych detaily hltal s takovou lačností. Platí tu jednoznačně přímá úměrnost v tom, že kolik toho znáte, tolik moc se budete bavit. Takže ať už máte nakoukanýho Kubricka, znáte osmdesátkový Excalibur, nebo víte, jaké hry vycházely na Atari 2600 – to své si tu určitě najdete.