Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O festivalu Burning men jsem poprvé četl v souvislosti se Šíleným Maxem a fenoménem steampunku. Podruhé mi o něm někdo vyprávěl na Obscene Extreme festivalu s tím, že obě akce na něj fungují jako jakýsi typ duševní očisty. Prostě být pár dní na místě, kde svět funguje trochu jinak. Naše planeta by prý byla lepším místem pro nás všechny, kdyby na jeden z těchto festivalů mohl zajet každý jeden obyvatel země alespoň jednou za rok. Něco podobného jsem neslyšel poprvé.
Když přední český módní fotograf Marek Musil objel s fotoaparátem Burning man v Nevadské poušti, vzbudilo to zájem. Na podzim roku 2016 proběhla první výstava fotek s tematikou Burning Mana.
Od té doby Marek navštívil i jak spřátelený izraelský Midburn, tak jihoafrický Afrikaburn a celou kolekci vydatně rozšířil. V současné době zbývá pár posledních dnů, kdy můžete fotografie vidět na výstavě nazvané World on Fire v Leica Galerii v Praze, na které jsou k vidění obrázky ze všech tří festivalů. A pokud nestihnete - nezoufejte. V květnu výstava jede výstava do opavské galerie a snad se objeví i na některých letních festivalech.
Vedle uměleckých instalací, kterých je na festivalu nepočítaně, jsou těžištěm výstavy portrétní fotografie, které jakoby vypadly z šíleného postapokalyptického světa, jemuž vládne George Miller. Účast má stále vzrůstající tendenci. V současnosti se na festivalu sejde už více jak 75.000 lidí a každý z nich je unikát.
A stojí výstava World of Fire za to? Jako miniaturní ochutnávka velkého fenoménu určitě ano. Byť je prostor malý a díky tomu i formát vystavovaných výjevů poměrně neuspokojivý. Mnohým fotografiím by větší formát rozhodně slušel a dokázal by vás vtáhnout do jejich světa. V tomto ohledu je možná lepší pořídit si fotografickou knihu, kde některé formáty jsou téměř stejné jako na výstavě.
Více než to všechno vás to ale jen namlsá, protože pokud alespon trochu ujíždíte na Mad Maxovi, tohle musíte zažít. Lístky ale nejde jen tak koupit a když už, tak si připravte něko kolem pětiset. Dolarů.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.