Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před rokem jsem se tu rozplýval nad zkušebnovým demáčem a psal jsem o naději domácí hardcorové scény. DECULTIVATE jsou tu po roce s novou deskou. Drzou deskou, nutno podotknouti. Nevím jak jinak pojmenovat to, když vydáte nahrávku, která má devět minut, šest tracků a nosičem je dvanáctipalec. Oboustranný. Neubráníte se otázce, zdali to není plýtvání. Zdali to není zbytečné. A není. V těch devíti minutách je natlakováno víc energie, než jiné kapely narvou do devíti dlouhohrajících desek. Navíc, taková deska tady už dlouho nevyšla. DECULTIVATE našli přesně tu mezeru, která tu léta zůstává prázdná. Hranici toho nejbrutálnějšího špinavého hardcore, za kterou se už jen sype a brousí.
Toho, že je Majo parádní bubeník, jsem si všiml již ve FLOWERS FOR WHORES, ale v DECULTIVATE přímo rozkvetl, když jsem viděl v plzeňské Papírně jeden z prvních koncertů kapely. Dokáže hrát technicky a hravě, ale přitom si zachovává naprosto dravý tah na branku. A vlastně stejné je to s Radkem. Jeho riffy nikdy v jeho předchozích kapelách neřezaly tak ostře a současně plně. Tahle dvojka až společně mohla konečně vypustit do světa to, co v nich je. Chemie mezi nimi je téměř hmatatelná. Ti dva se vzájemně hledali. Radost mi dělá i Radim, u kterého je znát, že se učí citlivěji pracovat s žánrem, který mu na demonahrávce nebyl tak zcela vlastní.
Výsledek zní naprosto skvěle. Zvuk od Amáka jak víno. Valí to. V těch devíti minutách jsou namleti CURSED, CONVERGE i crustová Skandinávie. Deska se neustále žene dopředu, nezpomaluje, jede jak parní válec, kterému naftu nařezali plutoniem. Jako byste z TRAP THEM vyházeli všechny pomalejší pasáže. Tolik intenzity do devíti minut se snad ještě žádné domácí kapele vtěsnat nepodařilo.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.