Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K PRIMORDIAL ma dostal vynikajúci koncert v Košickom Collosseu, ktorý incidoval s vydaním ich aktuálneho albumu. Kapela sa na svojej hudobnej ceste vypracovala vo veľmi osobitý zjav na čele s charizmatickým frotmanom s uhrančivým vokálnym prejavom. Do škatuľky „pagan" sa im podarilo vtlačiť osobitý rozmer tajomnej a atmosférickej hĺbky bez použitia akýchkoľvek umelých a prostriedkov mimo kovový žáner. To chce obrovskú dávku kreativity hudobnej vyspelosti a citu pre kompozíciu. „Where Greater Man Have Fallen“ mi príde do seba zahľadený a nekoncentrovaný, i keď silne atmosférický.
Pritom na novinke nie je potrebné ísť do hĺbky, aby bolo jasné že sa tu tentokrát deje niečo veľké. Problémové miesta z minulosti zmizli, kapela sa sústredila na esenciu samej seba a túto pretavila do veľmi premyslených skladieb, kde sa tento raz nenachádza nič zbytočné. Len číry extrakt PRIMORDIAL, to znamená silná a veľmi špecifická atmosféra osobitne vtkaná do každej piesne. Všade sa je pritom možné niečoho chytiť a rovnako je možné hľadať silné prúdy pod povrchom. To všetko sú znaky excelentného diela.
Výborný úvod prekvapí nabrúseným zvukom a hneď prvá skladba sa nebojí veľmi organicky pracovať aj s blackmetalovou klepačkou, gradujúc tak svoju pointu. Osobitnou kapitolou, ktorá ma chytila za srdce je „To Hell Or The Hangman“, ktorá vo mne obzvlášť zarezonovala v živom prevedení a unikátnym nosným melodickým motívom, ktorý sa určite stane koncertnou klasikou. Na druhej strane spektra je emotívna „Stolen Years“, ktorá podtrhuje maximálne pochmúrnu náladu albumu. Tá kulminuje v ťažkotonážnom závere „Last Call“, za ktorú by sa nemuseli hanbiť ani MY DYING BRIDE vo svojich najlepších rokoch.
Hudobný zážitok umocňuje dotiahnutá produkcia a skvelá kompozičná výstavba, ktorá znamená že každá skladba zostáva osobitým príbehom. Jedným z dominantných faktorov je výrazný Averillov spev, ktorý ma v hlase všetko a v mojom rebríčku sa mu ťažko nejaký vokalista vyrovná. Že to naživo dokázal dať úplne rovnako presvedčivo, len dokazuje jeho veľkosť v tomto smere. Výrazná, no neprehnaná expresívnosť, zúfalstvo a sila, to všetko tam je v širokom spektre tónového rozsahu s osobitou dávkou charizmy. Hudobne však zvyšok albumu v žiadnom prípade nezaostáva, ale tvorí silne previazaný, synergický hudobný celok s rovnakými atribútmi. Energické riffy striedajú uvoľnené atmosférické melódie a tomu sekunduje dobre namiešaná rytmika, ktorá skvele spolupracuje s náladami a motívmi.
PRIMORDIAL vedia presne kedy pritlačiť na pílu a kedy nechať vyznieť inštrumentálny motív, aby sa to do vás vpálilo s čo najväčšou intenzitou. Vo výsledku tak máme hudobné dielo, ktoré osobne staviam najvyššie v diskografii kapely, nakoľko ma s ňou nespája žiadna nostalgia. Okrem toho som si istý, že si „Exile Among The Ruins" nájde miesto aj v tohtoročnom TOP. A to veru pekne vysoko.
PRIMORDIAL prichádzajú s extrémne silným extraktom ponurnej atmosféry a energickej obrazotvornej hudby. "Exile Among The Ruins" je albumom, ktorý radím na vrchol ich diskografie a to znamená najvyššiu kvalitu po všetkých stránkach.
1. Nail Their Tongues
2. To Hell or the Hangman
3. Where Lie the Gods
4. Exile Amongst the Ruins
5. Upon Our Spiritual Deathbed
6. Stolen Years
7. Sunken Lungs
8. Last Call
Poněkud čistší produkce než dříve. Ale to kouzlo Nemtheangova dřevnatého podmanivého projevu tlačeného lesnickým traktorem "LKT 81 turbo" pořád funguje, ale jen ze začátku. S postupujícím časem (už od 4. -5 skladby) Irové působí unaveně a patrně se projevil vzpomínaný fakt, že šli do studia nepřipraveni (pokud si to tedy Rudi nevymyslel, jak se mu to občas uděje). A to se nesmí stát ani metalistům! K vrcholu jejich diskografie se nepřiblížili.
11. května 2018
Rudi
9 / 10
PRIMORDIAL ma takto bavili naposledy... božemôj, veď to je už viac než dekáda!
Úžasný album, pričom za zmienku stojí fakt, že do štúdia išli nepripravení a v mnohom improvizovali a dorábali veci na mieste. Silná kapela, mohutné nápady, nehorázna atmosféra a všetok smútok sveta v hlase speváka. Top nahrávka.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.