Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DIMMU BORGIR sledujem od roku, v ktorom vyšiel „Stormblast“ a už vtedy bolo voči ich snahe o melodickú a atmosférickú formu black metalu množstvo výhrad. Týmto prístupom si však postupne vypracovali veľmi širokú základňu fanúšikov a rovnako veľkú skupinu odporcov. Za skoro tri dekády svojej existencie sa etablovali na teleso svetového formátu, ktoré každý, kto sa o metalovú hudbu trocha obtrel, určite pozná. Rovnako má každý vlastné svetlé a temné chvíle v rámci ich bohatého spektra albumov. Ak sa pozerám na posledných desať rokov, nebolo veľmi ťažké predvídať, kam sa Nóri na svojej hudobnej ceste vyberú. Záľuba v symfonike je patrná už od „Puritanical Euphoric Misanthropia“ a zbory si Shagrath definitívne obľúbil na živáku „Forces Of The Northern Light“, pričom záblesky bolo možné badať i na „Abrahadabra“.
Zložením týchto čriepkov môžeme získať celkom dobrú predstavu o „Eonian“, pričom ho definuje aj snaha kapely poriadne preraziť mimo žánrové mantinely do komerčného priestoru. Keď na predchodcovi bola ešte dosť patrná snaha o extrémnu hudbu, Shagrath a spol. sa rozhodli tento stavebný kameň definitívne odložiť a postavili nahrávku na iných ambíciách. Tentokrát je hlavný dôraz kladený na prístupnosť a kontrastne k tomu i na experimentovanie spolu s istou reminiscenciou minulosti. To znie svojím spôsobom atraktívne a výsledok v podobe singlu „Interdimensional Summit“ mnohých nemilo prekvapil, pričom ďalší kúsok „Council Of Wolves And Snakes“ predstavil (naj)experimentálnejšiu stránku albumu.
Tieto dva single boli vlastne vybraté veľmi dobre, nakoľko predstavujú polohy medzi ktorými sa v rámci nahrávky pohybujeme. Samozrejme už od prvých chvíľ sa ide maximálne na efekt a DIMMU BORGIR útočí všetkými zbraňami na prvú signálnu v dokonalej symbióze s neónovým pentagramom, ktorým sa prezentujú vo videu. Tu by sme mohli nahrávku jednoducho odsúdiť ako prvoplánovú, na druhej strane som toho názoru, že sa predsalen za tým skrýva trocha viac umenia.
Shagrath, Galder a Silenoz sťaby výhradné autorské trio sú rozhodne ostrieľaní hudobníci a vedia presne, čo chcú. Keď sa človek do výsledku naozaj poriadne započúva bez predsudkov, ide o kompozične vcelku vydarený materiál. Prím u vokálnych partov prebrali zbory a Shagrath sa obmedzuje skôr na deklamovanie, čo robí album celkovo mäkším, ale tie sú naozaj funkčne a synergicky vložené do skladieb, ktoré by bez nich nefungovali. Rovnako dobre sa pracuje aj so symfonickou zložkou, ktorá motívom len neslúži, nedopĺňa, ale ich vytvára. V tomto smere je vidno, že sa chlapci s týmito elementami naučili výborne pracovať.
Závan minulosti niekde z doby „Enthrone Darkness Triumphant“ prinášajú klávesy, miestami môžu síce pôsobiť otravne, ale u mňa sú skôr osviežujúcim prvkom. Obzvlášť pekne sa ich podarilo zakomponovať do „The Empyrian Phoenix“ a „Archaic Correspondence“. Štrukturálne sa snažia DIMMU BORGIR aj o experimentovanie, napríklad v úvode „Lightbringer“, pričom pri pozornejšom počúvaní sa dájsť mnoho úsekov, ktoré sú sice bombastické ale ukrývajú v sebe zaujímavé hudobné postupy. Takými je rytmika v "I Am Soverign" alebo bleskové riffy v "Archaic Correspondence“. Každá skladba disponuje nejakým zaujímavým motívom, v „Lightbringer“ zaujme klepačka so zborom, „Alpha Aeon Omega“ nadviaže krásnymi aranžmánmi na slávnu „Progenies Of The Great Apocalypse“.
Keď sa na to s odstupom pozerám, ide o kvalitné a odvážnejšie dielo ako „Abrahadabra“. Má určite svoje slabšie miesta, o ktorých by sa dalo debatovať. Produkcia mohla byť agresívnejšia, rovnako ako zvuk, vokály extrémnejšie a podobne. Plne chápem, že to mnohým bude pripadať príliš na efekt, jednoduché, presladené v snahe o čo najväčší komerčný úspech. Tieto všetky argumenty tu boli vždy a skutočné kvality albumu preverí až čas. Som toho názoru, že sa pod nalešteným povrchom „Eonian“ skrýva viac, než je na prvý pohľad zrejmé a je to album vyzretých hudobníkov, ktorí vedia čo robia.
Bombastický návrat DIMMU BORGIR, na prvý pohľad snáď až príliš, v záplave zborov melódií a symfonična. Pod oslepujúcim néonovým pentagramom sa však skrýva zaujímavejšie dielo, než sa na prvý pohľad môže zdať.
1. The Unveiling
2. Interdimensional Summit
3. Ætheric
4. Council of Wolves and Snakes
5. The Empyrean Phoenix
6. Lightbringer
7. I Am Sovereign
8. Archaic Correspondence
9. Alpha Aeon Omega
10. Rite of Passage
I z prefabrikátů se dá složit zajímavá stavba. To se Norům podařilo na minulé desce. Teď jim to ujelo do takové míry, že ta zamýšlená pompa nějak není schopna vyvolat žádoucí účinky a spíš začpívá. Obě složky (tedy metalová a orchestrální) mají obroušené hrany, tvoří jednolitý nedynamický tok, ze kterého tu a tam vyhřezné lehce uchopitelný chytlavý riff. Ale dostat se k němu znamená vydržet všudypřítomné deklamující sbory (s převahou ženských hrdel), celoplošné monotónní smyčce nebo jedním prstem vyťukávané rejstříky z vrcholné Vikernesovy syntezátorové tvorby, pravda v poněkud veselejším vyznění.
Pokud uvést příklad pompézního orchestrálního metalu, který bych označil i po letech za velmi libý a důstojný, tak mohu s láskou vzpomenout Schirencovy HOLLENTHON (všechno) nebo třeba "Communion" od SEPTICFLESH. A samozřejmě nepřekonatelnou operu od WALTARI! Vike potvrdí.
14. května 2018
Rudi
8 / 10
Je to veľké kino. Opäť raz. A je fascinujúce, ako si DIMMU BORGIR dokážu poslucháča pomaly podmaniť, krôčik za krôčikom, počúvanie za počúvaním.
Samozrejme, že nezažívame tie orgazmické pocity spred sedemnástich rokov, ale stále je to tam a je to veľmi príjemné.
Filmová bombastika, chlad, špina, temné hitovky. Veľká spokojnosť, ktorá zrejme ešte len bude rásť.
14. května 2018
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Zdenos
6,5 / 10
líbí se mi především úvodní, a pak ta o suverénovi nebo co, s tím chropotem. Na starý časy už tu není třeba fnukat.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.