Dobrého post-punku a new wave není nikdy dost. To netvrdím pouze já, ale i početný zástup posluchačů této muziky, jež své kořeny datuje někam k počátku osmé dekády minulého století. Pádným argumentem do této debaty je i neustávající proud nových interpretů vyznávajících tyto odnože rockové muziky. SOFT KILL z amerického Portlandu jsou jedním z těch pozoruhodných těles, které dokázaly starobou čpící hudební postupy uchopit po svém tak, aby se pod jejich rukama proměnily v atraktivní a ryze současnou hudební lahůdku.

Jejich čtvrté album přináší zároveň i její nejstravitelnější porci. V kontextu předchozích 3 regulérních řadovek působí písně ze „Saviour“ velmi přímočarým a vzdušným dojmem. Ani předchozí tvorba této skupiny se v žádném případě nevyznačovala nějakým komplikovaným pojetím, ale v porovnání s odlehčenou současností působila o poznání sofistikovaněji a tajemněji. Takové temné hymny, jakou je uhrančivá „Lost“, nacházející na předchozím albu „Choke“ z roku 2016, bychom na letošní novince hledali marně.

Na druhou stranu se nedá říct, že úkrok směrem k líbivé přímočarosti znamená ztrátu tváře. Této se pouze dostalo trochu přívětivějšího výrazu, jenž si dokáže naklonit mnohé doposud nerozhodnuté. SOFT KILL se rozhodli sypat z rukávu jednu hitovku za druhou a, pro mnohé možná překvapivě, v tomto ohledu se ukázali jako zdatní skladatelé. Hluboce posazený vokál v „Trying Not To Die“ vytváří spolu s podmanivou melodií na poměry skupiny až lehce opulentně působící směs. Pevným pojítkem s předchozí tvorbou zůstává být typická zasněná a temná nálada, kterou dýchají i nové skladby.

I zde však dochází k jistému posunu. Hitový potenciál nejedné písně působí jako velice silné ředidlo doposud jasně deklarované zasmušilosti. Skladby jako „The Missing“ anebo ještě více „Dancing On Glass“ jsou asi nejhlasitějšími představiteli tohoto nového proudu v hudbě americké skupiny. Nástup zvonivých kytar, typických především pro post-rock,a procítěný projev Tobiase Grava sice stále poskytnou dostatek indicií pro rozpoznání interpreta, ale málo naplat, SOFT KILL se posouvají do sfér, kde je asi dost „starých“ fanoušků nejspíš nebude vidět rádo.

Co je to však platné, když jim to sluší i v novém, nebo lépe řečeno v lehce upraveném kabátě. „Cry Now, Cry Later“ je dalším kouskem s nefalšovaným post-rockovým kytarovým podkresem, kde si prostě skvěle sedly jak ústřední melodická linka, tak i bolestínský vokál v refrénu. Z mého pohledu prostě „Saviour“ nabízí stále dostatek momentů, kdy si mě dokáže omotat kolem prstu, byť se můžu bránit sebevíc.

Na každý pád to nejspíš i podle mnohých jiných nebude nejlepší deska v osmileté historii tohoto souboru. Také se řadím k těm, kterým více šmakovaly promyšlenější starší nahrávky, tedy období, jež před dvěma lety vyvrcholilo předchozím albem „Choke“. Nicméně SOFT KILL to mají momentálně rozehráno s ohledem na nábor nových posluchačů více než dobře.