Když jsem poprvé slyšel novou desku rakovnických MARA JADE, nevěřil jsem svým uším. Je to fakt ta samá kapela? Kluci udělali za těch pět let od nahrávky pojmenované „Horse the Colour of Rust“ naprosto zásadní obrat. Vím od nich, že jeden čas uvažovali o kompletním restartu a novém názvu, a možná by to opravdu prospělo. Ačkoliv oni sami vnímají nový materiál jako evoluci, pro posluchače zvenčí jde o revoluci. A co se to vlastně stalo?

Po tom, co od MARA JADE odešel zpěvák, se kapela různým způsobem zkoušela popasovat s jeho absencí. Měl jsem možnost je vidět v různých bodech této cesty, měl jsem ale vždy problém uvěřit v to, že by se mohli vtělit do sebevědomé instrumentální polohy. Ale stalo se. Současná deska naprosto bez servítků servíruje hudbu stavěnou na postrockových základech a daří se jí často se vyhýbat i žánrovým klišé a šablonám typu „pozvolna gradujeme, pak vybouchneme a skončíme“. Nevyhýbají se progrockovým vlivům, práci s efekty ani řízným tvrdým pasážím, které k silně emotivní straně desky přidávají i tu technickou a ryze funkční, kterou Jirka za bicími skvěle nakopává.

Troufnu si říci, že MARA JADE nikdy nebyli tak sehraní a nepůsobili tak sebejistě v tom, co chtějí. Studio Jámor většinou obnažuje kapely do naha. Nahrávky z Jámoru jsou většinou – jak to říci – instrumentálně pravdivé a znám dokonce takové, které si na tom vylámaly zuby. Tady se sešlo vše podstatné, Ondra Ježek dostal z kapely maximum. Výsledný zvuk jim sedne beze zbytku. Na albu se snoubí hudební cit i technická zručnost. Díky za jedno z největších překvapení konce minulého roku.