OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se hned zkraje, že mi rozdělení hudební nadílky BETWEEN THE BURIED AND ME s rokem výroby 2018 na 2 díly tak trochu nedává smysl. Její pokračování, pojmenované jednoduše v duchu svého předchůdce „Automata II“ totiž v porovnání s ním nepřináší žádný odlišný, či nedej bože dokonce úplně kontrastní materiál. V zásadě se dá říct, že plynyle navazuje tam, kde první díl této ságy skončil.
Na druhou stranu je rozhodně potěšitelné, že v podobě tohoto disku nenabízí Američané žádnou nastavovanou kaši. „Automata II“ se totiž svému o něco málo staršímu sourozenci plně vyrovná. Právě z tohoto důvodu bych si dokázal představit obě díla hezky na jednom 70-minutovém disku. Možná by to ale nakonec byla na jeden zátah až přílišná porce posluchačsky kapánek náročnější muziky.
Buď jak buď, tato, tentokráte, čtveřice skladeb opět plnou hrstí nabídne odpovídající demonstraci aktuálních tvůrčích sil tohoto souboru, který letos evidentně chytil do plachet velmi silný vítr. Začít album více než 13-minutovou skladbou ukazuje na slušnou dávku sebedůvěry. Oprávněné sebedůvěry!
„The Proverbial Bellow“ je, dá se říci, poměrně tradičně vystavěná kompozice střídající různé polohy. A to samozřejmě včetně pestré vokální práce Tommyho Rogerse. Užijeme si vše od hedvábných zpěvných pasáží až po drsný řev. V tomto ohledu skupina zůstává nadále na svém. Bez ohledu na její nezdolnou touhu vyvíjet se dál, zůstává základním stavebím kamenem její pestrobarevné hudební mozaiky metal ve své progresivnější poloze.
Úvodní skladba (a samozřejmě nejen ta) je toho pak dokonalou esencí. Na BETWEEN THE BURIED AND ME, kromě dalších věcí, dokážu ocenit jejich schopnost udržet anebo lépe řečeno zvýraznit emocionální aspekt své tvorby i navzdory neustálé snaze měnit tempo hry, vyzkoušet co nejvíce twistů na relativně krátké časové ploše a celkově snahy do většiny svých skladeb nacpat co nejvíce nápadů. Ani jednou v jejich dosavadní historii (i přes mírnou kritiku alba „Coma Ecliptic“ v recenzi „Automata I“) jsem neměl pocit, že se jim jejich práce rozpadá pod rukama anebo že by její výsledek připomínal onen pověstný pejsko-kočičkovský dort.
V tomto ohledu i v průběhu tohoto díla vše klape, jak má. Dokonce tak dobře, že ve „Voice of Trespass“ jako ústřední linka zazní dosti rozdivočelý rock`n`roll, dodávající skladbě punc jakéhosi dekadentního kabaretu. Jemné sólíčko na španělskou kytaru je jen klamným manévrem před hlavním útokem v refrénu. To vše se ještě jednou zopakuje, abychom pak v prostřední části v podobě rozdivočelé metalové mlýnice dostali definitivní ránu z milosti.
Pro ty vytrvalé je tady pak po „Millions“ z prvního dílu další příjemný „cajdák“. „The Grid“ je dalším výborným kusem perfektně balancujícím na pomezí sladkobolného kýče, z jehož osidel jej spolehlivě vytrhávají časté hrubozrné momenty. Samozřejmě, že na velkorysé ploše bezmála 10 minut se toho děje mnohem více, než dokáže nabídnout klasická „balada“. Sladkobolný a lehce pompézní refrén slouží především jako zvolňovač napětí a dramatického dění, jehož si v jednotlivých slokách užijeme přehršle.
Pominu-li moji v úvodu zmíněnou výtku ohledem rozdělení materiálu do dvou edic, nelze mít jinak k letošnímu výkonu skupiny výraznějších výtek. „Automata“ jako celek nabízí výživnou a zábavnou porci pestrobarevné hudby od skupiny, od níž by se po tolika letech působení dala očekávat spíše rutina. Opak je však pravdou. BETWEEN THE BURIED AND ME postupně zrají a troufám si tvrdit, že na svůj vrchol ještě stále čekají.
Druhý díl letošní seriálové ságy si se svým předchůdcem v ničem nezadá. Pěkná práce!
8 / 10
Dan Briggs
- basa
Blake Richardson
- bicí
Tommy Giles Rogers
- vokály, klávesy
Paul Waggoner
- kytara
Dustie Waring
- kytara
1. The Proverbial Bellow
2. Glide
3. Voice Of Trespass
4. The Grid
Colours II (2021)
Automata II (2018)
Automata I (2018)
Coma Ecliptic (2015)
The Parallax II: Future Sequence (2012)
The Parallax: Hypersleep Dialogues (EP) (2011)
The Great Misdirect (2009)
Colors (2007)
The Anatomy Of (2006)
Alaska (2005)
The Silent Circus (2003)
Between The Buried And Me (2002)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Sumerian Records
Stopáž: 33:12
Produkce: Jamie King & BETWEEN THE BURIED AND ME
Studio: The Basement Studios, Winston-Salem - Severní Karolína (USA)
furt nechapem, naco to rozdelili na dva diely, ktore sa veselo zmestia na jedno CD... dvojka valcuje jednotku a to hlavne pritomnostou asi najlepsej skladby, aku kedy dali tajpci dokopy (The Proverbial Below)... hor sa k este svetlejsim zajtrajskom...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.