Když v listopadu roku 2016 ulehl frontman amerických YOB Mike Scheidt na lůžko s diagnózou znějící „Divertikulitida“, rozhodně to nevypadlo, že by další existence těchto těžkotonážních doomerů měla být na pořadu dne. Naštěstí tato nepříjemná žaludeční nemoc, pramenící nejčastěji z nezdravého životního stylu a postihující hlavně obyvatele vyspělých zemí, byla slabší než Mikův organismus. Ba co víc, jeho hospitalizace se ukázala natolik tvůrčím stimulem, že většina materiálu osmého studiového alba těchto doomerů vznikala právě na nemocničním lůžku.

Nakolik tento prožitek ovlivnil jeho celkové vyznění, můžeme jen odhadovat, faktem ale zůstává, že „Our Raw Heart“ zní o poznání naléhavěji a emocionálněji, než předchozí nahrávky. Zatímco 4 roky starý počin „Clearing The Path To Ascend“ vsadil na účelnou kombinaci těžkotonážního zvuku a náladotvornosti, letošní novinka je ve svém vyznění poněkud přímočařejší.

Neznamená to však, že bychom se neměli dočkat ani fragmentů, které skupinu zdobily v minulosti. Spíš jsme na novince svědky poměrně pravidelného střídání emotivnějších skladeb s těmi zatěžkanějšími. Jakoby YOB v zásadě shrnuli svých několik předchozích nahrávek. Takže zatímco úvodní „Ablaze“ za výrazného přispění expresivního Mikova výše posazeného hlasu značně sugestivním způsobem navodí posmutnělé nálady, hned jí následovaná „The Screen“ je výjma emotivního refrénu po většinu času hutnými riffy dosti zatěžkaným doomovým manifestem.

Dalo by se možná namítnout, že se YOB už docela opakují a nic nového nepřináší a já osobně bych s tím asi musel souhlasit. Máme tady ovšem několik ale, které v jednoduché volbě ANO či NE rozhodují ve prospěch první možnosti. Tak prvně skupina bez zaváhání potvrzuje svůj standard a šperkuje vlastní doommetalový svět, tolik specifický právě díky nezaměnitelnému vokálu, hutně hoblujícím kytarám a skladbám o monumentálních stopážích, během kterých YOB ani v roce 2018 nemlátí prázdnou slámu.

Tím dalším pozitivem, přímo souvisejícím s předchozím, je neutuchající schopnost psát kvalitní a podmanivé skladby, ve kterých se skupina necpe nikam, kde by jí to moc neklapalo. Jsou to asi nekonečné debaty, ale je zajímavé, že u některých je absence výraznějšího vývoje předmětem kritiky, u jiných zase důvodem ke spokojenosti. Ne že by tito Američané měli nahrávky jednu jak druhou, ale je zcela evidentní, že veškerý progres probíhá na jasně a dopředu vytyčeném poli.

Když už jsme u těch podmanivých písní, tu s pořadovým číslem 5 – „Beauty In Falling Leaves“ možno v rámci celé diskografie YOB označit za jednu z nejlepších. Velice tklivá záležitost se sice v závěru rozjede do klasických dřevorubeckých obrátek. Než k tomu ale dojde, vychutnáváme si její poklidnější část, kdy další dávce zasmušilého zpěvu ve slokách asistují pouze akustické kytary, aby se zvuk pořádně „elektrifikoval“ až v burácejícím refrénu. Kompozice vystavěna dle nejlepších pouček ohledně práce s atmosférou a gradací je se svými bezmála 17 minutami zároveň i nejdelší položkou nahrávky.

Standardní práce, chtělo by se říci. Často takové tvrzení znamená rutinu a šeď, to ovšem neplatí v případě této nahrávky a hlavně skupiny, která ji má na svědomí. YOB jsou esencí hudební jistoty. Ta v současnosti už možná příliš nepřekvapí, ale na druhou stranu stále dokáže svůj styl obohacovat o kvalitní žánrové nahrávky, které ctí jeho pravidla. Onou vyžadovanou přidanou hodnotou je v tomto případě feeling a songwriting typický pro tuto kapelu, kterého není ušetřeno ani toto recenzované album. Možná ne tak dobré a vzrušující jako jeho předchůdce, ale to koneckonců ani nebyly podmínky, za kterých vznikalo.