Modrou oblohu křižují bílé obláčky a na hlavní scéně odpálili řečtí, téměř sparťani MINERVA SUPERDUTY svůj set, ve kterém kombinují chaotický hardcore, sludge, screamo a další žánry, neustále se mění tempa i nálady. Jediné co zůstává je poněkud statická kapela, která míá jediný živelný prvek a ten neustále pobíhá po scéně s mikrofonem. Vyplatí se tu být, ačkoliv prostor před kapelou ještě zeje prázdnotou.

Vzápětí na stanové scéně vykopávají LØVVE, kteří volí rychlejší a přímočařejší cestu. Kapela vedená zdravě nasupenou zpěvačkou zatopila pod pódiem mnohem více. V jejich hudbě se snoubí grindové riffování, fastcorové zrychlováky i pravověrný punk se vším, co k němu patří, a to i včetně melodiky. Podaná ruka všem mosherům, kteří začínají ve stanu vířit prach, protože u těchto Francouzů to snad ani nejde jinak. Rozhodně doporučuji poslední album „POVVER.VIOLENCE“, které je doslova po okraj napěchováno energií, která byla u živé produkce naprosto hmatatelná.

Na hlavní scéně mezitím GIVER rozbalují transparent, kterým upozorňují na situaci s nezávislým kulturním svatostánkem ve svém rodném německém Kolíně. Je kolem toho hodně barevného kouře, nějaké to povídání a pár zkratkovitých hesel. Moji podporu mají, protože v německých „junngcentrech“ jsou povětšinou fakt dobrý koncerty a domácí atmosféra. GIVER jsou jinak hudebně velmi živelná omladina ze stáje Holy Roar Records, jež každoročně dodává na Fluff kvalitní materiál. Zde se čerpá z moderního hardcoru s důrazem na melodie, jasný tah na branku a celkovou přístupnost. V rámci toho naprosto perfektní živá prezentace.

VERBAL RAZORS, kteří odpálili svůj set ve stanu, vlastně také jedou na poměrně aktuální vlně. Thrashové kytarové rytmy a hardcorový lauf tu by možná chtěl být párty kapelou ve stylu MINICIPAL WASTE nebo IRON REAGAN a, ačkoliv hudebně všechno šlape, tak ten typ magnetismu, při kterém odhodíte zábrany a jdete si to užít do kotle, tu prostě není. Z posledních let mám neodbytný pocit, že  je tu velmi silná thrashová mladá generace, která to řemeslo zvládá mnohem lépe.

Na SLAVBARD jsem se těšil moc. Viděl jsem je tu poprvé před třemi lety ve stanu a byl to obrovský zážitek. Tento rok jsou na hlavní scéně a zvuk a velká pódium hrají proti nim. Jejich hudba je předena tím nejvybranějším žánrovém předivem, najdou si tu své fanoušci grindu, screama, emařiny i divokého chaotického hardcoru, ale dneska to zvukově prostě nefunguje. Neustále chodím a hledám místo a bohužel nenacházím. Snad příště.

Bostonská hardcorová lopata SPIRITS před dvěma lety málem zbořila scénu ve stanu. Totéž v podstatě zopakovala na té hlavní. Pit, ve kterém bylo živo i nebezpečno, halekačky, které u mikrofonu řvaly desítky lidí. Oldschoolová fluffová zábava, která konečně rozpumpovala lidi na úroveň hardcore berserk.

Když jsem zhruba před šesti lety viděl klip „Building Better Bridges“, který vypustil podivínský štítek LISTENER, přišlo mi fascinující spojit afektovanou mluvu a pečbuřťáckou hudbu. Něco takového jsem vlastně do té doby neviděl a sousloví spoken world rock mi přišlo hrozně ujeté. Nikdy by mě ale nenapadlo, že tohohle, v té době kníratého, mluvku uvidím živě na Fluffu. To byl před šesti lety, kdy tento festival hostil hlavně punk/hardcorové moshovačky, naprostý úlet. A vida, stalo se. Dan Smith kolem sebe postavil kapelu, která nakonec do dramaturgie dnešní tváře Fluffu sedla více než dobře. Dan s basou na krku většinu toho, co dělá, utáhne na svoji osobnost a vlastně by fakt stačilo, kdyby jen mluvil a do toho šumařila akustika. S dobře promazanou kapelou v zádech je to ale opravdu pecka, ze které nejde odtrhnout oči.

S CAVALCADES mám ten problém, že se cítím hrozně zvláštně, když se na tu kapelu koukám. Jdu si na jejich koncert jen ověřit, že se nic nezměnilo. A… Nic. Z desky celkem pohodové emíčko je prostě díky živé prezentaci možné přečkat jen se zavřenýma očima. Z hlavní scény se začínají ozývat fakt divné zvuky, které sem tam neruší excentrický projev zpěváká, který se pohybuje v trochu jiném světě, než všichni ostatní. Tím rušitelem jsou silné melodie, čistý vokál a psychedelické efekty. Melodie drze vyčnívají a jsou návykové. To je na hlavní scéně Fluffu celkem ojedinělá záležitost.

Po LISTENER je to ještě jedna kapela, která působí jako zjevení. SWAIN znějí jako zjevení z počátku devadesátých let. Jako duch SOUNDGARDEN. Navíc jsou i důkazem toho, že v některých případech má smysl křísit dávno mrtvé žánry. Ačkoliv tahle kapela tu posledních pár let hraje ob dva roky, pokaždé tu předvedla absolutně jiné koncerty. Od maniakálního hardcore punkového koncertu v dešti v roce 2014, přes rok 2016 až po dnešní den, kdy SWAIN oblouznili Fluff fest psychedelickým grunge-rockem. A obecenstvo festivalu to jako vždy spolklo i s navijákem. A já to beru.

Domácí DECULTIVATE jsem viděl naposledy před týdnem na Obscene Extreme a byl to brutální masakr, byť v dopoledních hodinách. Teď mají večerní čas a neuvěřitelnou přírodní kulisu. Za zády kapely je šedočerný dusný mrak, ze kterého lítaj blesky a před nimi oranžový ospalý západ slunce s temnou dekou. Do toho DECULTIVATE spouští svoji několika-málo-minutovou porci hardcorového hurikánu. Radim téměř celou dobu řádí mezi lidmi jak sebevražedné komando, teče i krev a kytara rve uši tím jak je nahlas. Marián dusá do kopáku tak silně, že popojíždí, i když je zajištěn velkým betonovým blokem. Jediná kapela dneška, která udržela moji pozornost na All Go - No Slow scéně.

Jestliže mě na hlavní scéně překvapila současná podoba SWAIN, tak MORROW jsou vlastně také velmi netradičním zakončením dne. Dramaturgie festivalu uhnula od funkčních hardcorů, při kterých byla poslední šance si ten den zlomit nějakou tu kost v pitu. Uzavírá to tu britská neocrustová umolousaná hydra MORROW. Housle, kytary a desetkrát zpomalené riffy, které do publika dopadají spolu kapkami deště. Ani nebe neudrželo to slzavé údolí, když hráli. Jejich masivní epický neocrust rozválcoval na dobrou noc všechny, co vydrželi stát.

Hlavní scéně končí a já bych rád upozornil ještě na dva zážitky, které stály za to. Tím prvním byla nizozemská ZAHRADA. Kapela, která razí alternativní rock, říznutý post-hardcorem se členy jistot jakými je ZEGOTA, LANDVERRAAD nebo THE SMUDLAJS a druhou byl battle kapel TRIGGER vs. PRÜGELKNABE, kdy na jedné scéně hráli povětšinou na střídačku proti sobě svoje powerviolance nálety. A jsem si jist, že stáli za to i Izraelci MOOM, ale to už jsem dávno spinkal.