Asi tomu chtěla náhoda, nebo snad osud, ale jen pár týdnů před vydáním čtvrtého alba tohoto švédského uskupení jsem se začal důkladněji seznamovat se staršími nahrávkami stylu zvaného Adult-oriented rock (dále jen AOR). Tento, jak známo, svoji zlatou éru datuje do období rámovaného druhou polovinou sedmdesátých a první polovinou osmdesátých let minulého století.

Je nabíledni, že schopnost ocenit stěžejní kusy kapel jako FOREIGNER, ASIA anebo třebas REO SPEEDWAGON, je v mém případě spíše než nějaké nenadálé změny v nastavení mého vkusu, dílem stárnutí a s ním spojené nostalgie po dekádě, ve kterém jsem strávil dětství a tím pádem i zvýšené míry akceptace pro mě kdysi jen těžko stravitelných hudebních žánrů. Nečekal bych však, že do tohoto dědkovského rozjímání dokáže tak razantně vtrhnout právě tato četa seskládaná z osobností známých spíše ve sférách tvrdší metalové muziky.

Zatímco předchozí nahrávky THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA jsem poctivě a hlavně totálně ignoroval, ta letošní mě přinutila se k nim postupně vrátit. Ta lehkost a přirozenost, s jakou „Sometimes The World Ain´t Enough“ po celých bezmála 60 minut tak skvěle odsýpá a baví, je doslova návyková. Dvanáctka šviháckých písní v sobě organickým a naprosto samozřejmým způsobem mísí různé hudební směry právě z pomezí 70’s a 80’s, přičemž zmiňovaný AOR funguje jako perfektní lepící tmel, jaké vám nedokážou nabídnout ani v teleshoppingu.

Že je Björn Strid výborný metalový vokalista, schopný uřvat mikrofon a vzápětí nasadit čistě odzpívaný melodický refrén, víme už dávno, ale že mu takhle bezvadně sednou i pompézní rockové refrény, je další (dříve) nečekanou dimenzí schopností jeho hlasivek. Často mám během poslechu jeho projevu před sebou obrázek vlasaté, avšak pečlivě upravené kapely kráčející v barevných nevkusných hadrech nočním (americkým) městem. Neóny výrazně svítí, kamera nestíhá ostřit a celkově zamlžený obraz jen maskuje technické limity televizní techniky z počátku 80. let. No prostě ta krásná doba nástupu MTV, kdy touha většiny interpretů mít videoklip výrazně převyšovala kreativitu a schopnosti jejich tvůrců.

Nenechte se ale zmást. Tohle je totiž všechno možné, ale rozhodně ne bohapusté copy + paste retro. V žádném případě! THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA je možné směle zařadit do proudu kapel různých žánrů, jež se shlédly v historii, která ale reálně vlastně nikdy nebyla, resp. se shlédly v její alternativní interpretaci. V praxi to znamená, že jádro jejich muziky se sice nachází hluboko ve starých časech, což vlastně platí i pro několik dalších vrstev nad ním, ale produkce a přístup ke skládání písní je už ryze současný.

V tomto případě však přeci jen bude těch reminiscencí více než dost. Máme tady totiž hned několik skladeb, které by se jen s minimem korekcí mohly bez jakýchkoliv problémů objevit i na deskách s rokem výroby 198x, kde x je číslo menší než 5. „Turn To Miami“ je typická classic-rocková hymna s výrazným nápěvem v refrénu a nezbytným heroickým sólem před jeho finálním návratem. Titulní „Sometimes The World Ain´t Enough“ startující chytlavou klávesovou linkou přichází s dalším bombastickým refrénem, navíc ve slušivě pompézně rockovém balení.

Refrény vůbec jsou už od první nahrávky těchto Švédů jejich zatraceně silnou zbraní. Tento trend se navíc s každou další deskou jen a jen zesiluje. To v letošním roce obnáší takové množství působivých melodických linek a nápěvů, až z toho jde hlava kolem. Ten v „Moments of Thunder“ si dokáží nejvíce vychutnat asi hlavně pamětnící nejlepších let stadionového rocku. Masivní zvuk kláves, spíše jemnější kytary a výdatná podpora sboru fungující jako roznětka explodujícího závěru. Škoda, že THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA tohle nikdy nezahrají před stotisícovým bouřícím Wembley.

Takto se dá pokračovat prakticky o jakékoliv z dvanáctky obsažených písní. Tu skupina ještě kapánek změkčí a provzdušní zvuk, dá větší prostor již tak dosti vytíženým klávesám a nasadí ještě hitovější obrátky („Speedwagon“) anebo produkci zjemní totálně až někam do sfér soft-rocku („Moments of Thunder“, „Lovers In The Rain“), aby se vše ani na moment neztratilo zpod naprosté kontroly a feelingu dokonale vystihující jednotlivé zde obsažené žánry. Když pak Švédové zabrousí ještě více do minulosti a v tónech famózní disko pecky „Pretty Thing Closing In“ bez jakýkoliv úhybných manévrů vzdají poctu 40 let staré taneční hitovce „Da Ya Think I´m Sexy?“ britského matadora Roda Stewarta, máte jen jediné přání – ať z toho ještě hodně dlouho nemusí vybrušovat!

Přestože album, byť plné hitových pecek, neobsahuje až takovou mordu, jakou je „Dance Macabre“ z posledního alba krajanů GHOST, nemůžu si pomoct a, ač nerad, musím tyto stylově ne tak daleko od sebe se nacházející nahrávky porovnat. A z tohoto klání mi vychází poměrně jasný vítěz. Neodvažuji se předvídat, kam by se teď THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA měli hudebně vydat, když soudě dle jejich čtvrté desky, se zdá jejich historická štola vytěžena na maximum. Moc rád bych se ale mýlil. Navíc, ono je to teď skutečně úplně jedno, že ano?