Ani v současnosti to s akceptací stylových změn u metalových kapel ze strany fanoušků zřejmě nebude příliš lepší, ale dvě dekády zpátky bylo podobné počínání často rizikem na úrovni vlastizrady. To bohatě stačilo, aby se interpret, který si získal jméno jako představitel ortodoxně pojaté performance, rozhodl pro změnu svého směřování. A bylo úplně jedno, jestli tato transformace probíhala postupně anebo byl mezi řadovými alby rozdíl doslova skokový. Metalový národ si podobné snahy často bral příliš osobně a považoval je přinejmenším za podraz. Co to v praxi znamenalo pro mnohé skupiny, je asi celkem jasné. Často staré fanoušky ztratila a příliš mnoho nových si nenašla, neboť narážela na ortodoxii z opačné strany – prostě to stále byli „jen“ ti metalisti.

Holandští GOREFEST jsou velmi podobný případ. Jejich začátky se nesly na sveřepé deathmetalové vlně, kterou zachytili přesně v době její kulminace na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zároveň však patřili k pozvolným inovátorům, kteří se s každou další deskou postupně propracovali až k té s pořadovým číslem 5 – „Chapter 13“. V jejich případě se ale nedá ani na moment říct, že by se ke svým kořenům obrátili zády. Spíše krok za krokem zdokonalovali svoje dovednosti i skladatelské schopnosti, inhalovali mnohé vlivy nabízející se v tvrdé muzice a dostali se až na úroveň, kdy byli schopni ovlivňovat druhé.

Jestliže si fandové jejich počátků po experimentálním a hardrockem velmi silně ovlivněném albu „Soul Survivor“ z roku 1996 dělali naděje na kýžený návrat ke kořenům, musel jim riff úvodní a zároveň titulní skladby jeho následovníka způsobit drsné probuzení. Kde byl hardrock předtím, byť výrazným, ale zatím jen doplňkem, je o 2 roky později už jednou z dominujících sil. Náležitě odpálená hitová píseň na „rádiové“ ploše kolem tří minut je jako vysportovaný atlet, který na sobě nemá ani gram tuku. Sloka-refrén, sloka-refrén, mezihra a zase refrén. Suverénně nejchytlavější skladba v dosavadní (a jak se ukázalo i následné) kariéře souboru útočila na první signální, ale i v tomto svém provedení nabídla všechny silné stránky GOREFEST, známé i z jejich předchozích nahrávek.

Těmi jsou nadále šťavnatá kytarová hra a chlapácký hlas Jana Chrise de Koeijera. Jeho projev na pomezí growlingu a ostrého rockového zpěvu zní jako pečlivě vybroušený diamant a de facto stanovuje svoji vlastní kategorii. Skutečně, těžko si lze tuto sbírku třinácti písní představovat s jakýmikoliv jinými vokály. Právě tam, kde skupina hudebně zvolnila, okořenila svůj projev melodiemi a pestřejší kytarovou hrou, znamená Janův hlas pevné pojivo s kořeny, ze kterých tento čím dál košatější strom vyrůstal.

Zvolnění ke středním tempům už symbolizovalo i předchozí nahrávku, ale na „Chapter 13“ už skladby ve středních tempech tvoří většinu. Byť v momentech, kdy se do toho GOREFEST rytmicky pořádně opřou jim to stále šlape skvěle. Již uvedená titulní „Chapter 13“ je toho zdárným příkladem.  Třetí v pořadí – „Nothingness“ pak s razancí rozjetého tanku připomene, že zatracovat Holanďany jako k metalu se obracející zády odpadlíky bylo setsakramentsky krátkozraké. Těm, kteří to nakonec beztak udělali a kapelu odepsali, může být věnovaná další rozjetá pumelenice – „The Idiot“.

Ale málo naplat, ještě více to kapele sluší v pomalejších kompozicích. Její vize „death’n‘rollu” – v té době se vzmáhajícího metalového subžánru – tak dostává ještě větší říz. Právě v táhlejších kompozicích se do popředí tlačí masivní hutnost soundu GOREFEST, který byl na této nahrávce mnohem více heavy než kdy v minulosti. Nekomplikované vyznění jednotlivých písní není v rozporu s jejich propracovaností, která v tomto případě znamená pečlivé propojení rockové písňové stavby s prvky z podstatně tvrdších odnoží kytarové hudby. Tato symbióza pak nabývá (téměř) extatických dimenzí v monumentálním stadiónovém hitu „F.S. 2000“, kdy bohužel skupině k jeho definitivnímu stvrzení chyběly právě ty plné stadiony.

Je to škoda, protože tímto směrem měla v roce 1998 čtveřice nakročeno parádně. Další historie souboru je už známá. Po nepříliš komerčně úspěšném albu přišlo pár koncertů na jeho podporu a pak o rok později konec. Reunion o 5 let později, 2 nadprůměrné, avšak ve své době už nijak ohromující nahrávky (a také památné vystoupení na Brutal Assaultu v roce 2006) a pak opět dobrovolný a plánovaný, dle všeho, definitivní odchod ze scény. GOREFEST díky tomu pro mě vždy představovali příklad kapely, která měla větší potenciál, než byly její skutečné ambice. Tento rozpor je nejpatrnější právě na albu „Chapter 13“.

Způsob, jakým se k němu dopracovali by je ani v případě komerčně úspěšného pokračování jejich kariéry po roce 1999 nemohl v očích starých fandů diskvalifikovat. Jejich pátá deska je tak dle mého názoru typickým příkladem nahrávky, která z pohledu jejích tvůrců přišla možná o něco dříve, než bylo třeba. Buď jak buď, tahle kolekce těžkotonážních hymen zůstává ve svém tradicionalismu paradoxně nahrávkou nadčasovou a v záplavě v současnosti populárního dřevorubeckého retra se stále tyčí jako Žižkovská televizní věž.