Kde začít? Přiznám se, že musím popřemýšlet. Když totiž vyrazíte na běžný jedno- či dvoudenní hudební festival, asi nebude těžké hned vzápětí zformulovat všechny svoje myšlenky k jeho průběhu. Když ale vyrazíte na Brutal Assault, který už letos narostl na regulérní čtyři a půl festivalové dny, může se vám lehce stát, že když v sobotu opouštíte brány areálu, už se jednak musíte pořádně zasoustředit, abyste si vzpomněli, co že se zde odehrálo v úterý, a jednak těch zážitků a vjemů je pak tolik, že už není úplně jednoduché se v nich vyznat.

Ale já budu přebírat rád. K obligátním oslavným ódám, které zde rok co rok vznášíme na nejextrémnější hudební dostaveníčko uprostřed zdí pevnosti v Josefově (a letos tomu, počítám, nebude jinak) se to totiž jistě více než hodí.

Jak jsem již naznačil, nejsem si jist, jestli téměř pětidenní mód je pro Brutal Assault skutečně to pravé ořechové. Přece jen, čeho je moc, toho je příliš, a i čtyřdenní festivalová porce se mi zdá být dostatečně výživná. Po čtyřech dnech pod pódii už významně docházejí peníze i síly a to samozřejmě ještě nejsem tak megaenergický jako kolega RIP, který to všechno poctivě obíhá, fotí a ještě stíhá přetavovat v maximálně aktuální internetové čtivo.

Ostatně, nebýt SUICIDAL TENDENCIES, i letos bych dorazil až ve středečním odpoledni… jenže oni byli. Kalifornská HC/thrash legenda aktuálně na čtyřech kolečkách proslulého Davea Lombarda. Tomu se nedalo odolat a musím říct, že hned na začátku si festival nastavil laťku řádně vysoko. Regulérní devadesátiminutový set, maximálně energický Mike Muir s vtipnými průpovídkami, výborný setlist a závěr, ve kterém si na pódium naběhlo zatrsat, co mělo ruce a nohy. Chorál „ST“ ze skladby „Pledge Your Allegiance“ mi pak zněl v hlavě ještě hodně dlouho…

Je tu někde Antifa?

Hned ve středu jsem se šel podívat po stánku Antify, když v loňském roce vyvolal takovou vášeň a já ho ani neviděl. Ale bohužel, nenašel jsem jej. Díval jsem se doprava, doleva (tam tedy hlavně), dopředu i dozadu, ale Antifa nikde. Tak doufám, že tam skutečně nebyli, když už jsem jim věnoval tolik energie.

Ze zklamání mě vytrhli až američtí ARMORED SAINT, další představitelé vlastně tradičního metalu, který je v pevnosti stále jen na vzácné návštěvě. Na čele s výborným Johnem Bushem a opět zvučným setlistem, bylo to jako si po výborném obědě rozbalit čokoládový dezert. Ale tomu neměl být konec. Finové STEVE´N´SEAGULLS totiž slibovali být roztomilým banjo – metalovým revivalem a to se také potvrdilo. Kovové klasiky v jejich podání nepostrádaly nic ze svých původních vlastností a sledovat při jejich přehrávání schválně naivně sedlácké výzory některých členů kapely bylo opravdu zábavné. A kromě toho je samozřejmě neuvěřitelné pomyšlení na to, jak to celé vlastně vzniklo a kam až to dospělo dnes.         

ACT OF DEFIANCE, kapela ex-členů MEGADETH Chrise Brodericka a Shawna Drovera, mě se svým power/death metalem následně naopak moc nezaujala a moc to nevyspravili ani THE BLACK DAHLIA MURDER, které jsem si oblíbil zejména v období alba „Deflorate“, nicméně od té doby mi přijdou slabší a slabší. Standardně dobrý kus práce odvedli CANNIBAL CORPSE, byť až na novinky z alba „Red Before Black“ pohříchu zahráli set velmi podobný tomu z pevnosti před třemi léty (včetně opakovaného, poměrně suchého čísla Corpsegrindera s headbangingem). Rozhodně ale potěšilo připomenutí smutného skonu Breta Hoffmana z MALEVOLENT CREATION, jemuž kapela věnovala „A Skull Full Of Maggots“.

A jelikož jsem jako nejspíš jediný přítomný nebyl žádným zásadním příznivcem GOJIRY, nechalo mě její následující vystoupení v klidu, třebaže musím uznat, že vizuálně to bylo moc pěkné. S důstojně nostalgickými PARADISE LOST pro mě pak končí první festivalový den, jejž jsem si užil hlavně v jeho začátcích.

Není nad osvícenství pořadatelů  

Co se mi opravdu líbilo, byl festivalový průvodce graficky vyvedený ve stylu dopředu avizované výstavy o historii nejen českého fanzinu. Krásně se v něm listovalo a početlo, možná i proto, že byl automaticky zdarma a prostý reklamy, která jinde, s prominutím, zasírá třičtvrtiny celé knížečky. A prubnul jsem i radu organizátorů vytipovat si třeba čtyři kapely, které jsem doposud vůbec neznal a odzkoušel je. Výsledek? Třikrát se autoři trefili a já jsem tak bohatší o zážitky s NERVOCHAOS, CARNIFEX a TERROR, jimž rozhodně ještě budu věnovat pozornost. Čtvrté jméno? Inu, to se naopak moc nepovedlo a tak si ho raději nechám pro sebe.

Nesnesitelné vedro, spojené s všudypřítomným otravným prachem, jenž jako mávnutím kouzelného proutku učinil z chill out zóny vyprahlou poušť, mě posléze zahnalo i na samotnou výstavu fanzinů v nově zpřístupněném Bastionu X., která byla jednoduše výborná, možná i proto, že pro mě znamenala velký kus nostalgie. A její vylepšená verze s komentářem autora Petra Frinty, kterou jsem absolvoval později, byla pochopitelně ještě povedenější.

Program pod pódii jsem proto zahájil až se SILENT STREAM OF GODLESS  ELEGY, jejichž nové album „Smutnice“ pořád nemohu dostat z přehrávače a zažívám s ním stále zajímavější chvíle. A nejinak tomu bylo i v Josefově, kde se krom obligátních taháků typu „I Would Dance“ hrálo velmi precizně především z téhle desky. Opravdu čistá hudební krása, jíž z publika přihlíželi i nazgúlové, na které jste mohli v areálu leckde narazit. 

Velmi zajímavé bylo intermezzo s MORTIISem na Metalgate scéně. Tenhle prazvláštní umělec, proslulý svým maskováním, si po celou dobu svého vystoupení na potemnělém pódiu vystačil úplně sám, obsluhujíce obří klávesy a počítač. Zahrál při tom nejspíš jen jednu jedinou dlouhatánskou čistě instrumentální skladbu, s níž by jistě pochodil u zájemců o filmovou hudbu, ovšem u mnohých předčasně odcházejících naopak vyvolal na tvářích chápavý úsměv. Já nicméně musím říct, že jsem rozhodně nebyl proti, a byť to bylo opravdu nestandardní a chvílemi velmi monotónní, vydržel jsem poměrně dlouho a ještě si odnesl zajímavý zážitek.         

Ještě zajímavější chvíle pak přinesl set narychlo povolaných MOONSPELL, který překvapivě znamenal velké vzpomínání, neboť kapela hrála výhradně ze svých prvních dvou alb. A hrála moc pěkně, s živelným zaujetím, velkou barevnou výpravou a samozřejmě jen ty největší pecky. Když to celé uzavřela „Full Moon Madness“, přiznávám, vůbec se mi nechtělo poslouchat ještě někoho jiného. Jenže jsem si naplánoval také MARDUK, kteří v pozdním nočním čase vyprášili kožich všemu nepřipravenému široko daleko, a byl to nakonec rovněž poměrně působivý výprask.

Znovu a znovu ve spárech nostalgie

Nemilosrdná příroda se nad námi v pátek smilovala a alespoň na chvíli nám poskytla déšť a oblačno. Konečně se v pevnosti dalo dýchat a vůbec tak nějak lépe existovat. Po Brunových HYPNOS, kteří ve svých řadách přivítali Pegasova nástupce Satarotha a stále jedou na nesmírně úspěšné vlně k albu „The Whitecrow“, frčím do „Keep Ambient Lodge“ neboli KALu, kde je na programu moderovaná debata „Tenkrát…  v podzemí“, ve které se za účasti Petra Hanzlíka, Bohouše Němce a Daniela Pavlíka z TORTHARRY má vzpomínat na domácí pěstování metalu v dobách komunistických a těsně porevolučních. Na první pohled je tu celkem plno, to ale ovšem proto, že je zde celá řada různých gaučů a polehávadel, takže sem mnozí zkrátka a dobře chodí spát a ne naslouchat třeba sebezajímavějším slovům. Debata samotná, do které se nakonec zapojili i přihlížející, byla moc povedená a věřím, že bychom tam všichni vydrželi mnohem déle, tak mocná ta nostalgie je. Zde ale chci především říct, že šlo o velmi dobrý nápad pořadatelů, který znovu rozšířil nabídku Brutal Assaultu a spolu s tím i znovu pozvedl jeho úroveň na cosi víc než jen „obyčejný“ festival.       

Následují HATE, které sice mám docela rád, ale když jsem ten večer viděl vystoupení jejich hudebně i vizuálně podobně orientovaných krajanů BEHEMOTH, musel jsem si zpětně říct, že těmhle Polákům do stoprocentní účinnosti leccos scházelo. Podobné se to původně zdálo být i s PESTILENCE – jakkoliv jsem se na vystoupení legendy a živou prezentaci jejích neméně legendárních skladeb těšil, poněkud odtažité vystupování jediného původního člena Patricka Mameliho, který mezi skladbami navíc ostentativně upíjel ze sklenice mléka, mi to trochu kazilo. Naštěstí však předvedený setlist v podání jinak perfektně šlapající kapely, který střídal tutovky z prvních tří alb kapely, byl natolik povedený, že i tahle drobnost se nakonec dala přejít bez zásadních obtíží.    

Po opravdu mimořádném přídělu hardcoreu v podání TERROR, který ve mně vznítil ne jiskru, ale skutečný požár (viz. výše), jsem s potěšením shlédl show Ala Jourgensena a jeho MINISTRY, jež mi přišla daleko, daleko lepší, než ta, kterou jsem zde protrpěl před léty, možná proto, že samotný frontman vypadal daleko příčetněji, než tehdá. A nevadilo ani, že se poměrně hojně dostalo na věci z nové desky „AmeriKKKant“, s níž jsem ještě neměl tu čest.

BEHEMOTH jsou fenoménem extrémní hudby posledních let a nejinak tomu bylo i na Brutal Assaultu, jehož páteční večer (a možná nejen ten) si díky tomu podmanili doslova jako krutopřísná domina. Byla to dechberoucí show, lemovaná absolutně smyslným death metalem již autorizované polské značky a také podívanou, explodující v závěrečné „O Father O Satan O Sun!“, v níž si kapela nasadila pravé rohy a jako černé stíny v babylónských uličkách v nich potom definitivně zmizela v totálním kouři, jež na úplný konec opanoval pódium.

Pokus o sledování následujících CARPATHIAN FOREST se poté stal tak trochu zbytečným. Jednak ve světle BEHEMOTH už neměl nikdo možnost předvést cokoliv minimálně srovnatelného a jednak tahle zmrtvýchvstalá kapela nehrála vůbec tak, jak jsem si ji pamatoval, totiž jako pravý norský black metal, ale spíše připomínala kačera Donalda v bigbítovém opojení. Vydržel jsem do cover verze „A Forest“ od THE CURE a pak už jsem opravdu musel odejít.  

Jeho Temnost korunuje dílo

V sobotu slunce opět pražilo, takže nejlépe mělo být v chodbách pevnosti, kde se vždycky dalo krásně zchladit. Ale bohužel, letos ne. Letos bylo vedro tak intenzivní, že mu neodolalo ani zdejší více než dvěstě let staré tlusté zdivo. Vyjít ven se tedy nerovnalo žádnému zásadnímu teplotnímu šoku, takže když na pódiu stanuli UNLEASHED, bylo nakonec celkem jedno, že je zase hic k padnutí. S tím se člověk prostě musel smířit. Johnny Hedlund a spol. k tomu navíc diktovali přenáramně, tak co.

Legendární DOG EAT DOG, které mám nedomyslitelně spojené s albem „All Boro Kings“ z roku 1994 a průvanem, který tehdy za notné pomoci MTV vyvolali na scéně, byli praktickou povinností. Hoši, pravda, zestárli (zejména na Johnu Connorovi to tedy bylo vidět), ale to jim nic neubralo na přesvědčivosti, s jakou v Josefově rozpoutali pravou HC/punk/funky párty se stejně pravým saxofonem (který mimochodem obsluhoval, pokud jsem dobře rozuměl, nějaký domácí muzikant, jehož jméno mi ovšem uniklo). Jmenované album bylo samozřejmě na paškále nejčastěji a že po celou dobu setu skákala většina přítomných ostošest už snad ani dodávat nemusím. Další krásně zhmotněná vzpomínka.

NOCTURNUS (nyní s přívlastkem AD) v tuzemsku prosluli zejména albem „The Key“, které zde obdivuhodně rychle v těsně porevolučních časech vydali Globus International (a pominuli tak mnoho dle mého významnějších deathmetalových alb té doby). V Josefově zahráli čistě staromilský set, který musel jejich dávné fanoušky jistě potěšit, já jsem si nicméně odnesl jen průměrný zážitek, který hned vzápětí na to nechali v historii zmizet BELPHEGOR. Tihle rakouští satani nepatří právě k nejoriginálnějším spolkům, ale nasazení, s jakým sfoukli přítomnou josefovskou posádku, bylo vskutku neobyčejné. Propadnout kompletně jejich death/black nářezu nebylo nic složitého, obzvláště když k tomu nachystali dokonalou pódiovou show s čerstvými prasečími hlavami a páteřemi a hráli opravdu jako z pekla. Jako už kolikrát, od poslední skladby setu, kterou byla tentokrát „Baphomet“ z posledního alba „Totenritual“, jsem pak své mozkové závity nemohl ještě nějaký čas oprostit.

SEPULTURA je v našich končinách častým hostem, pročež jsem měl ještě v živé paměti její loňské vystoupení ve Vizovicích, od kterého se josefovský set příliš nelišil. Přibyla titulní „Machine Messiah“, ale hlavně to znovu nejvíc vřelo při kouscích z Maxovy éry. Nevím, nevím, zda se kdy hoši zbaví tohohle prokletí, vždyť i Derrick Green už je v kapele dvacet let a ze stínu svého předchůdce ne a ne vystoupit.              

Že konec korunuje dílo, je věc notoricky známá a bylo jistě zajímavé sledovat, zda to bude platit i v případě DANZIG, tedy vlastně sólového projektu životem osmahlého svalnatce a temnostáře Glenna Danziga. Šlo o vůbec první umělcovo vystoupení v České republice a dozajista ho doprovázely značné otazníky a nejasnosti o tom, jak to vlastně celé dopadne. Přece jenom tenhle letos třiašedesátník nemá úplně renomé Mirka Dušína, takže se mohlo leccos pokazit. Obzvláště když Tomáš Fiala těsně před koncertem požádal všechny přítomné dvojjazyčně o respektování zákazu natáčení na mobil, ovšem mnohá tupá, odporná a deprimovaná hovada to ostentativně nerespektovala.

Ze začátku jsem tedy měl obavu, že půjde o regulérní průšvih. Glenn s obrovským kovovým znakem DANZIG místo přezky na opasku se tvářil jako opravdický bůh, a když k tomu přidal i nepříliš jistý zpěv, odpovídající jeho věku, lidé pod pódiem, kterých tam bylo dobře o polovinu méně než na předchozí položku festivalu, viditelně zvlažněli. Jak se ale naštěstí první ledy prolomily, zjistilo se, že Glenn nikoho nezakousne ani nezmlátí, a ten se zároveň rozezpíval do slušné polohy, začínal koncert někdy kolem „Devil On Hwy 9“ dostávat pořádné grády, k čemuž si své samozřejmě řekla i bezvadně šlapající samotná kapela, v níž se vyjímal zejména Tommy Victor (PRONG) a Johnny Kelly (ex-TYPE O´ NEGATIVE). Když došlo na „How The Gods Kill“, leželo už celé přihlížející publikum DANZIG u nohou a sotvaže celý koncert (včetně jednoho absolutně nečekaného přídavku v podobě „She Rides“) dozněl, bylo jasné, že šlo o sukces hodný Mistrova renomé. Čert vem, že chvílemi už nemohl pořádně mluvit, když zpíval pořád parádně a přivezl tak do Čech zase jednu legendu, na níž stálo za to zajít.

Finále: za rok zase?

Tak tedy skončilo pět dní v pevnosti, které opět pozvedly její slávu k dalším výšinám, tentokráte ve znamení skvěle vymyšlených a graficky ještě lépe vyvedených posedlých místních oveček. Trestuhodně jsem během nich zapomněl (ano, čtete dobře, zapomněl) na legendu PROTECTOR, jíž jsem tím pádem nestihnul, ale i to už holt k podobné megaakci patří. Z celkové porce nějakých 130-ti kapel jsem jich i tak viděl a slyšel sedmadvacet, což není vůbec špatný výsledek, tipnul bych si. A všechno, co se kdy (v dobrém) na těchto stránkách napsalo o Brutal Assaultu, se opět potvrdilo. Vyčistil jsem si důkladně hlavu, náramně užil při objevování nových chutí ve vegetariánské uličce, ocenil rozmanitost vystupujících kapel, která je festivalu jen ku prospěchu, a naplnil se opravdu poctivou porcí živé muziky, jíž bych jinde takhle pěkně pohromadě nenašel. A jako definitivní bonus jsem si znovu odvezl pocit takové pohody, že jí skutečně není rovno. Že to tak pořadatelé nejspíš chtěli? Jasně že ano. Ale chtít a dokázat jsou kolikrát dvě úplně odlišné věci. Po vzoru Glenna Danziga oba malíčky spojených pěstí vzhůru!

TOP 5: SUICIDAL TENDENCIES, MOONSPELL, BEHEMOTH, PESTILENCE, DANZIG

Foto:RIP