Moje první setkání s tvorbou tohoto britského uskupení evokovalo spíše myšlenky o sezónní hvězdičce, než nějaký příslib do budoucna. To byl s ohledem na další existenci talentovaného souboru z města Milton Keynes však velmi krátkozraký pohled, jenž byl zpočátku nemálo ovlivněn mediální tlačenkou nadějného interpreta, než jeho reálnými schopnostmi. A ty se naštěstí časem ukázaly být jako přinejmenším nemalé.

TESSERACT už mají úspěšně za sebou i období kolem druhého a třetího alba, kdy se definitivně láme chleba a ukáže se, jak na tom ta která kapela ve skutečnosti je. Ačkoliv bych s kolegou RIPem sdílel jeho výhrady k předchozímu albu „Polaris“ z roku 2015, status skupiny jako svébytného hudebního tělesa, dávno se vymanivšího ze stylových stereotypů scény, ze které vzešlo, však bezvýhradně potvrdilo.

Čtvrté album „Sonder“ tak uvádí kapelu směle hledící do budoucnosti, která se zdá být mnohem více otevřená než kdy předtím. Až by se jeden mohl ptát, co má tato hudba ještě společného s metalem? Naštěstí jsme se jen málokdy trápili podobnými úvahami, přesto však nelze opomíjet fakt, že se TESSERACT stále velmi dobře daří proplouvat z tvrdších a natlakovaných pasáží někam až k rozmáchlým ambientním plochám. To navíc zvládají formou velmi přirozenou a naprosto nenucenou.

Zdá se, že definitivní navrátilec do sestavy – vokalista Dan Tompkins je, s ohledem na výkony ostatních, možná trochu nespravedlivě určujícím kritériem k posouzení produkce skupiny. Tedy minimálně s přihlédnutím k faktu, do jaké míry vám jsou po chuti jeho sladkobolné projevy, na kterých TESSERACT staví atmosféru jednotlivých skladeb. Často mám s podobným typem vokálů v tvrdší muzice problém, ne však v případě těchto Britů. Kontrasty stále hojně přítomných hutných kytarových riffů a zbytkové djentové rytmiky s procítěnými vokály fungují velmi účelně a jsou prosty sentimentální přepjatosti.

Sentimentální však ve svém celkovém provedení „Sonder“ je. Album zní často posmutněle až melancholicky (např. „Beneath My Skin / Mirror Image“), což vlastně zůstává poznávacím znamení skupiny na všech jejích nahrávkách. TESSERACT však stále dokáží i náležitě přitvrdit a takříkajíc přitlačit na pilu. Skladby jakými jsou „Smile“ anebo „King“ představují pevné pojítko s minulostí a třebas první jmenovaná by se klidně mohla objevit i na starších nahrávkách. Ta druhá už však jasně symbolizuje ještě otevřenější a ještě experimentálnější přítomnost. Dramatická kompozice, z níž doslova pryští snaha kapely se na malé ploše co nejvíce předvést. To se neděje tolik v rovině instrumentační, byť ta je tradičně v pořádku, ale spíše na poli práce s atmosférou skladby a schopnosti do ní vtěsnat několik žánrových odboček. Mužský sbor v jejím závěru je toho vynikajícím stvrzením.

Škoda, že takto vysokou kvalitu nedokáží Angličané udržet na celé, nepříliš rozsáhlé, ploše alba. Pocity, které se ke mně v některých momentech navracely, bych asi až nudou nenazýval. Trefnější pojmenování je chvilková ztráta koncentrace, která pramení z místy přílišného ponechávání té či oné skladby v klidovém, nebo chcete-li, v onom zmiňovaném melancholickém režimu. Zkrátka registruji pár momentů, kdy se toho děje méně, než by se možná mělo. Celistvosti a sevřenosti alba to možná způsobuje malinké trhliny, ale jeho celkovým kvalitám to zas tolik neubírá. Bez těch bych se bez ostychu odvážil pojmenovat „Sonder“ jako nejsilnější chvíli TESSERACT. Takhle se spokojím pouze s konstatováním, že cesta jejich vývoje je nesmírně zajímavá a lákavá a že se těším, co nás na ní potká příště.