Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jerry Cantrell má evidentně zcela jasno, jakou hudbu chce dělat. Na nic si nehraje a jasně říká, že i aktuální deska ALICE IN CHAINS, především pak titulní skladba, byla napsána jako pocta staré seattleské grunge scéně. A tak nemůže nikoho překvapit, že přílišné změny se nekonají, spíš naopak. I na desce "Rainier Fog" převažují momenty odkazující na staré ALICE IN CHAINS.
První album po smutném odchodu zpěváka Layne Staleyho do drogového ráje, tedy "Black Gives Way To Blue", je rozhodně důstojný návrat, který pro mne postrádá jen trochu těch emocí. Ano, ať poslouchám jak chci, slyším výborně odvedenou práci. Ale nějak se nemohu zbavit dojmu strojové pečlivosti bez života. Možná trochu paradoxně se mi minulé album "The Devil Put Dinosaurs Here" líbí více. Ze skladeb cítím silnější atmosféru, díky které jako by se vracely uvěřitelné emoce.
A "Rainier Fog" pokračuje logicky v nastolené cestě. Nicméně jsem trochu zmaten z toho, že Jerry právě titulní skladbu označuje za poctu grunge scéně, protože právě titulku považuji za pro ALICE IN CHAINS trochu netypickou. Je totiž příkladem toho, že na albu "Rainier Fog" přibylo melodií. Myslím tím takové ty skutečné melodie, které se neuzavírají jen v temné depresi, ale místy až vesele točí kolovrátek klasických rockových hitovek. Navíc je to skladba, ve které nejsou vokály jen plagiátem Layne Staleyho. Podobný pocit mám i z balady "Maybe", ve které jsem se až lekl, když se mi v určité chvíli vyrojily v hlavě asociace s Guns N' Roses. Ano, vokál zde občas jde až neuvěřitelně blízko k tomu od Axla Rose. Ale přecejen se jedná pouze o vyjímky, které potvrzují pravidlo, že zpěv u téhle skupiny prostě musí nést stigmata původního vokalisty.
Tímto se přirozeně dostáváme k tomu, co tak rozděluje mnohé fanoušky ALICE IN CHAINS. Přijmout či nepřijmout skupinu bez původního osobitého projevu Layne Staleyho? To je oč tu běží. William DuVall a vlastně i samotný Cantrell toto dilema ještě zostřují tím, že stejně jako na předchizích počinech, i zde se drží v rovině napodobující originalitu Layna. Vokály mají podobnou barvu hlasu, frázování i "manýry", až by se chvílemi mohlo zdát, že to na nás ze záhrobí volá samotný Staley. Je těžké označit tuto skutečnost za klad nebo zápor. Názory se na to musí logicky různit. Pro mne jako pamětníka je to ale logický hlasový styl, který k ALICE IN CHAINS prostě patří. Otázkou tak zůstává, jak dalece se DuVallovi a Cantrellovi (bez drogového rauše) daří dosáhnout kromě napodobování i tu vypjatou sílu Laynova původního projevu. Myslím, že v tomto ohledu jsme kdesi na půl cesty. Vokály jsou přesvědčivé, ale přestože se nedrží někde u zdi, místy je projev tak nějak příliš hodný. Chybí ta rozechvělá naléhavost, a i když se třeba v "Drone" do silovějšího projevu tlačí, v hlavě jako bych slyšel mnohem vypjatější a uřvanější verzi od Layne Staleyho. Na druhou stranu přináší DuVall prvek uvolněnosti, který ve skladbách funguje bez sebemenšího nesouladu. Třeba v "Never Fade" se tak do jisté míry vymaňuje ze zmíněného stigma napodobování.
Ale jak už bylo napsáno výše, Cantrell se zjevně zcela úmyslně snaží evokovat v pamětnících vzpomínky. Objevuje se to silně i v textech, třeba právě titulní skladby: "Living the past you find out it's hard to stay sober". Ve mě nejvíce nostalgie vyvolává skladba "Red Giant" a hlavně “So Far Under”, která je jako výlet do daleké minulosti, a jak to po stránce vlastních hudebních motivů, tak i tempem a náladou. Tuhé riffy jako by propadly časem z alba "Dirt". A přes tento oslí můstek se tak dostávám ke srovnání, které chtě nechtě prostě musím udělat. Protože právě při srovnání s nadčasovou deskou "Dirt" chybí novému albu důraznost, syrovost a intenzita. Při přímém souboji (poslechu obou alb za sebou) tak u mě "Rainier Fog" celkem jednoznačně prohrává. Ale to je možná jen problém člověka, který si sám pro sebe zařadil "Dirt" kamsi na vrchol své sbírky. (A světe div se, vážně ho mám na horní polici své skříně s cédéčky. Tak jasně, může za to i abeceda).
Každopádně si dovolím vystřihnout Jerry Cantrellovi poklonu za jeho nestárnoucího ducha a vytrvalost, s jakou se drží svého "kopyta". Ať vám to stále šlape pánové, mé někdejší mladé já vám tleská.
hm, asi najmenej zaujimava doska z novodobej ery... kazdy dalsi album AiC je samozrejme velky dar, tak remcanie nie je na mieste... chalosi si povedali, ze fandovia od nich ziadne experimenty nechcu, tak sa drzia svojho kopytka, co je sice fajn, ale je to cele take neprekvapujuce a miestami az fadne... dobra doska, zlaty fond ale nedosahuje...
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!