Třetí album KONTINUUM je pro mě po hříchu i prvním setkáním s tvorbou tohoto tělesa. Různé zdroje je řadí do post-blackové scény, ale popravdě toho příliš, až na pár titěrných ozvěn, v jejich tvorbě z tohoto ranku nenacházím. Zato naopak slyším skvělou variaci na téma post-punk pro 21. století. Kvality „No Need To Reason“ mě pochopitelně dokopaly i k poslechu starších desek této islandské skupiny a tam to přeci jen o poznání znatelněji tíhne k zbytkovému a vyklidněnému blacku. 

Přestože jsem již docela výmluvně vyzradil žánrové směřování této čtveřice, jak už to u umělců z jejich země chodí, věc je nakonec o něco komplikovanější. Zmíněný post-punk asi většinu napadne ihned poté, co zazní úvodní takty první skladby „Shivers“. Jakmile se však vše takříkajíc usadí, začínají z tohoto zpočátku upraveného trávníčku růst různé pestrobarevné plevele. Narozdíl od hbitého zahradníka, vybaveného potřebnou chemií, však KONTINUUM nechají tyto divoké květy gotického rocku, post-doomové zasmušilosti i malinkých rock`n`rollových výhonků hezky vykvést.

Nerad bych přímo tvrdil, že způsob, jakým k tomu dochází je bůhvíjak originální, ale těžko mi utíkat před faktem, že podmanivost jejich vize (v podstatě) rockové muziky není zase tak úplně všední. Ano, může se vézt debata o tom, že tam někde je slyšet starší KATATONIA, o něco mladší JUNIUS a někteří další, nicméně se zároveň dá říct, že nejpozději od druhé desky „Kyrr“ z této kapely vyrůstá svébytné hudební těleso.

Letošní nahrávka přináší pestrou směs melancholií dýchajících písní. Tu ostřejších, tu zase jemnějších. Písní, které vyznavače složitějších kompozic asi ponechají v klidu, ale ti s preferencí náladotvornosti a feelingu jsou zde na správné adrese. Snad za to může pozvolný nástup podzimu a s ním spojeného, po velmi horkém létě kýženého, deštivého počasí, který zádumčivosti těchto deseti písní přidá ještě více na intenzitě.

A je úplně jedno, jestli se do toho skupina opře, jako například v úvodní „Shivers“, která by se asi jako jedna z mála dala nazvat klasickým rockovým válem. Svojí atmosférou na album sice plně zapadá, ale přesto ještě v jeho úvodu spíše než prozraje, jen jemně naznačuje příští děj. Další našlápnutá skladba „Warm Blood“ zase evokuje nové post-punkové kapely typu GRAVE PLEASURES. Stylově, spíše hlouběji posazený vokál Birgira Thorgeirssona však nezůstává v jedné poloze, ale často a velmi účelně opouští tato teritoria a nebojí se ani velkorysých, citem podbarvených projevů anebo „metalového“ řvaní (např. „Neuron“).

Jakmile zazní jedna z pomalejších skladeb, těžko už odolávám, abych úplně nepodlehl této barvité kolekci. O „Neuron“ už byla řeč. Temná a postupně vygradovaná píseň dává vyniknout právě vokálním partům. Naproti tomu po ní následující a zároveň titulní „No Need To Reason“ je lemována jednoduchým, ale velmi podmanivým kytarovým motivem, který, jak skladba postupně nabírá sílu a mohutní, nabírá sílu s ní a srdnatě hájí své místo v rozjetém kolotoči hudebních nástrojů. Silný nádech gotického rocku pak přiloží další polínka do již tak dosti žhavého melancholického ohně.

Možná, že časem najdu na této kolekci nějaká slabší místa, možná se i za nějakou dobu oposlouchá, ale v tuto chvíli se to i navzdory mojí snaze, coby kritického hnidopicha příliš nedaří. Island, ten ostrov izolovaný uprostřed Atlantského oceánu, bičovaný jeho studenými vlnami, si právě díky své nepřístupnosti dokázal i v tvrdších hudebních žánrech vybudovat svébytnou a specifickou subkulturu. KONTINUUM v tomto směru možná nejsou až takový unikát jako například krajané SÓLSTAFIR, ale tam někde pod návalem inspirace evropskou a převážně britskou muzikou to prostě lze vycítit. Na originalitě kapel z této co do počtu obyvatel malé země naštěstí nic nemění ani mnohem lepší propojenost se světem, než tomu bylo v minulosti, ani globalizace samotná. Snad to tak dlouho zůstane. Rád bych totiž ještě nejednou zažil pocity, jaké si opakovaně dopřávám poslechem „No Need To Reason“.