PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na slovutnou „Odyssey“ od amerických klasiků power progové řežby SYMPHONY X vzpomínám často a rád. Vlastně vždy, když mi přijde chuť na kombinaci řízných riffů, chytlavých refrénů a symfonické pompy, naskočí mi tahle deska z roku 2002; často napodobovaná a dodnes z mého pohledu nepřekonaná. Tedy, až donedávna. Před časem mi totiž zase přišla na jazyk power slina a v hlavě se mi začaly přehrávat elementy téhle klasiky. A jako na zavolanou jsem se dočetl, že kytarista a mozek SYMPHONY X Michael Romeo zrovna vydal svou sólovou desku s lákavým wellsovským názvem „War of the Worlds pt. 1“. První sólovku po dvaceti čtyřech letech, považte! Pustil jsem si jí… a popravdě choutky na další Odyseu mě přešly. Tohle je totiž sama o sobě výprava naprosto absorbující.
Ano, Michael Romeo i na sólovce zní tak, jak ho známe z desek jeho domovské kapely. Precizní silová hra, žiletkově ostré riffy, virtuózní sóla, vznosné bridge a vyklenuté refrény; co na tom spravovat, když to není rozbité? Válka světů je samozřejmě koncepční album, které pod rouškou sci-fi klasiky řeší obecná témata lidstva a jeho trnité existence. Romeo ho opatřil výrazným orchestrálním leitmotivem, který aranžemi i strukturou dost okatě odkazuje na díla Johna Williamse, jeho euforické trilky a nezaměnitelnou práci s žesťovou sekcí.
Na několika místech, která rozvíjejí hlavní motiv a staví především na symfonické složce, se mi na mysl vkrádaly i vzpomínky na dílo dalšího velmistra sci-fi soundtracků, Jerryho Goldsmithe. Podstatné ale je, že jde o fungující inspirace, které kapelník dovede naprosto údajně vtělit do metalové složky a propojit obě s kompoziční suverenitou jemu vlastní. „War of the Worlds pt. 1“ je po této stránce unikátně vyvážené album, jehož pompa není prvoplánová a vždy slouží tvrdému celku.
Sevřené jako celek i funkční jako soubor songů; přesně takové má kompoziční album být. A přesně taková je Válka světů. Faktorů, proč deska tak hladce funguje, je víc. Tím klíčovým je kompoziční suverenita Romea, kterému se podařilo spojit některé ze svých nejsilnějších riffů („Black“), okouzlující hitové melodie („Differences“), chytré odkazy na Wellsovy mrazivé metalické vize („F*cking Robots“, která skvěle pracuje s kontrasty dubstepových pasáží a čistých nápěvků) i variabilní hudební vlivy (v „Djinn“ jako by se oklikou vracel impulz, který Romeo dal blízkovýchodním heavy metalovým kapelám).
53 minut je absolutně koncentrovaných, nenajdeme tu výpadek napětí. K tomu přispívá faktor číslo 2: volba spolupracovníků. Vypiplaná rytmická sekce tvořená velezkušenými harcovníky Johnem Macalusem (RIOT, LABYRINTH, JOHN LA BRIE) a Johnem DeServiem (BLACK LABEL SOCIETY) šlape jak mimozemský stroj a vytváří pro kapelníka precizní prog metalový grid, do kterého může sázet své fosforeskující kytarové ornamenty. Hlavní pozornost pro sebe strhává debutující (!) Rick Castellano a jeho sytý, silový a výrazově přesvědčivý vokál. Člověku se ani nestýká po tom, že tu neválčí Russell Allen. Tenhle nováček svojí obtížnou roli dává s ohromující jistotou.
„War of the Worlds pt. 1“ se nad konkurencí tyčí jako tripod nad vypleněným městem. Ano, můžete poukazovat na neoriginalitu, ale Romeo téhle hře vymýšlel pravidla, podle kterých se druzí řídí. A když se dá do díla… prostě poznáte originál od následovníků. V orgasmickém vrcholu „Constellations“ tak prýští jedna pozitivní emoce za druhou. I proto, že druhý díl je prý připravený zaplavit planetu Zemi. Válka musí pokračovat!
Ach Romeo, proč jen jsi Romeo a nejlepší materiál SYMPHONY X za posledních šestnáct let sis nasyslil pro sebe?
9 / 10
Rick Castellano
- vokály
Michael Romeo
- kytara, klávesy, orchestrace
John DeServio
- basa
John Macaluso
- bicí
1. Introduction
2. Fear The Unknown
3. Black
4. F*cking Robots
5. Djinn
6. Believe
7. Differences
8. War Machine
9. Oblivion
10. Constellations
War of the Worlds Part 1 (2018)
The Dark Chapter (1994)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Music Theories
Stopáž: 53:00
Produkce: Michael Romeo
Studio: Michael Romeo's home studio
DR: 7
Hardware: Pioneer XDP-100R + MEE Audio Pinacle P1
Michael Romeo překvapil. Po stagnujících posledních zásecích domovského tělesa totiž přichází s parádní sólovou nahrávkou, která tak nějak volněji dýchá, přitom zní dostatečně tvrdě (taková "Black" míří až někam k TESTAMENT), je svěží a rozhodně nepůsobí jednodušeji, než tvorba SYMPHONY X. Je pochopitelně více kytarová (skvělý ústřední riff), avšak soundtrackový orchestr v poctě všem těm Hvězdným válkám & spol. přidává potřebný kontrapunkt. Čert ví, čím to je, že se to tak skvěle poslouchá. Svůj podíl na tom bude bezesporu mít i příjemný hlas Ricka Castellana, ale vlastně na tom vůbec nezáleží. Jen více podobných úkroků, Michaeli, a už se těším na pokračování!
-bez slovního hodnocení-
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.