PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdysi jsem zažil železnou oponu, boření hranic, a pak nám nenápadně rostly nové hradby. Předsudky, politické strašení, a pro normálního člověka nepochopitelné mocenské veletoče. A teď jsme opět ve světě, který je tak názorově roztrhán, že pro mnohé láska a nenávist jedno jsou. Někdo stále miluje americký sen, druhý by Trumpa pověsil společně s Kimem, třetí zrušil EU a vyhnal všechny co mu připomínají vlastního přičmoudlého dědečka. Další by nejraději líbal roztřesenou ruku geronta hladícího Putinovu prdel. Proč jsem začal o tomhle? Protože se to vše bohužel přenáší i do kultury a hudby, takže pro mnohé je nepřijatelné cokoli přicházející z nenáviděné oblasti (třeba jen názorové). Často je to podvědomě nebo i cíleně ignorováno. I mé podvědomí asi pracuje podobně, a tak skupiny pocházející z bývalého Sovětského Svazu nevyhledávám. Přesto musím uznat, že se ke mě v poslední době dostalo několik velmi zajímavých nahrávek právě z této oblasti. Třeba velmi specifická ukrajinská kapela JINJER se zpěvačkou skutečně brutálních kvalit nebo progresivní Bělorusové IRREVERSIBLE MECHANISM. A ze samotného Ruska jsou tu HUMAN FACTOR.
I s ohledem na to, co jsem psal výše, jsem nečekal, že zrovna z Ruska připluje k mým uším jedna z nejlepších instrumentálních post-rockových desek tohoto roku. Vždyť konkurence tu je slušná, namátkou třeba klasici GOD IS AN ASTRONAUT a LONG DISTANCE CALLING. Samozřejmě to ale není tak jednoduché, protože striktní post-rock by dnes asi příliš nadšení nevzbudil, jeví se totiž často jako překonaná a značně vyčerpaná záležitost. Instrumentální náladové plochy prostě nejde vymýšlet stále nově a nově. Chtě-nechtě se dostaneme do stavu, kdy je to jako s pověstným psem, který když si nemá s čím hrát, začne si honit vlastní ocas. Jedinou cestou ven pak je opustit vyměřené stylové hranice a přibrat něco navíc.
A právě tak se k tomu postavili Rusové HUMAN FACTOR. Nezbourali sice hranice úplně, ale postavili na nich několik otevřených přechodů, kudy do post rockové unie volně proudí inspirace z jiných stylů a dokonce i z jiné doby. Jejich návštěvníci se rekrutují převážně z moderních i retro progresivních oblastí. A tak se potkáváme s djentovými uprchlíky, hipíky s hamondkami nebo i gentlemany z neo-prog rockových vod. Míchanice to ale není nijak zmatená, protože HUMAN FACTOR se nesnaží šokovat. Skladby jsou sice plné vývoje a zvratů, ale drží se určité základní náladové linie, která funguje jako nosná linka. Je tedy snadné ponořit se do poslechu s vědomím, že skladby nás povedou svou funkčností. Různorodosti a variability je v případě alba „Let Nature Take Its Course“ přesně tolik, kolik posluchač potřebuje, aby se v čistě instrumentální hudbě neobjevila nuda.
Na svěžím a živém vyznění má obrovský vliv rytmika, která je často nezvykle rychlá, občas přímo zběsilá. Například v „1816“ se to projevuje až pocitem, že je skladba jakoby převrácená naruby, kdy po dlouhý čas pod lezavě plujícími kytarami rolují splašené bicí. Tohle už není post-rock tak jak ho běžně slýcháme, tohle už je posun někam na jinou úroveň až k progresivní psychedelii. Přidat trochu vokálu a třeba taková „Touch Of Chixculub“ by se klidně dala považovat za space-rockovou operu.
Díky všem osvěžujícím prvkům v podobě hravé progresivní rytmiky, kytar jako od RIVERSIDE nebo kvílejících hamondek, je album hodně komplexním instrumentálním dílem, kterému k určité dokonalosti chybí snad jen ten vokál. Většina skladeb má totiž strukturu, které by alespoň občasný zpěv dodal další rozměr. I tak je ale „Let Nature Take Its Course“ deskou nanejvýš působivou.
Ruský post-rock, který je víc než jen post-rockem. Komplexní instrumentální hudba s inspiracemi z různých stylů i různé doby. Především pak načichlá prog vlivy.
8 / 10
Pavel Vorobyov
- kytara, klávesy
Sergey Volkov
- klávesy
Alexander Meshcheryakov
- basová kytara
Konstantin Shtirlitz
- bicí
1. Longyear
2. A.L.F.
3. 1816
4. Lake of Solitude
5. Touch of Chicxulub
6. Alarm #1202
7. Red Shift
8. Nubo Vetera Promesas Pluvon
Let Nature Take Its Course (2018)
Homo Universum (2016)
4.Hm.F (2012)
Vydáno: 2018
Vydavatel: R.A.I.G. Records
Stopáž: 52:33
Produkce: HUMAN FACTOR; Mix a mastering: Artem Amatuni
-bez slovního hodnocení-
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.